Spory z profesionálních hráčských smluv

Rozhodčí orgány při sporech z profesionálních hráčských smluv ve fotbale

Zvláštní povaha výkonu sportovní činnosti vyžaduje i specifickou síť arbitrážních orgánů, které jsou schopny řešit spory vzešlé ze sportovních – hráčských smluv – rychle, efektivně a při vysoké znalosti všech charakteristik příslušného sportovního odvětví.

Co se týče vnitrostátních sporů z profesionálních fotbalových hráčských smluv je na prvním místě příslušná Arbitrážní komise FAČR. Tato komise podle čl. 2 odst. 2 Statutu a jednacího řádu[1] rozhoduje zejména „ve sporech o plnění smluvních závazků mezi kluby o odstupném za hráče, ve sporech z profesionálních smluv mezi hráči a kluby“. Dále je důležité zmínit i čl. 1 odst. 3 tohoto předpisu, který stanoví, že „v případech, kdy je dána pravomoc řádných soudů České republiky při řešení vzájemných sporů, jsou členské kluby FAČR, účastníci soutěží, činovníci a další osoby činné ve FAČR, povinny předložit návrh (...) na projednání svého sporu či uplatnění svého práva nejprve Arbitrážní komisi a vyčkat jejího rozhodnutí. Porušení této povinnosti bude postiženo disciplinárně.“ Tímto ustanovením je tak zajištěna primární pravomoc právě Arbitrážní komise FAČR. Následná pravomoc obecného soudu přezkoumat rozhodnutí orgánu sportovní organizace můžeme odvodit s poukazem na již výše zmíněný § 15 zákona o sdružování občanů.

Výkon činnosti profesionálního fotbalového hráče

Lze říci, že náhled na výkon činnosti profesionálního fotbalového hráče v České republice se svou povahou stále vymyká evropskému standartu, dle kterého logicky a s přihlédnutím k charakteru a všem specifikám sportovní činnosti, je výkon posuzován za závislou práci dle předpisů pracovního práva.[1] Definování hráčské smlouvy jako smlouvy pracovněprávní nalezneme i v judikatuře Soudního dvora a rovněž v mnohých klíčových předpisech evropského i světového fotbalu v čele se Statusovým předpisem, a rovněž ve významných dokumentech jako například výše zmíněné Memorandum o porozumění.

Praxe v České republice je tedy stále odlišná. V současnosti jsou profesionální hráčské smlouvy uzavírány jako smlouvy občanskoprávní, resp. obchodněprávní, tedy smlouvy inominátní. Smlouvu inominátní, jakožto smlouvu atypickou je možné uzavřít za předpokladu, že její ustanovení nejsou v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku, tedy v rozporu s obsahem a účelem tohoto zákona.[2] Obecně je v této souvislosti nutné zmínit, že velký důraz je u inominátních smluv kladen právě na jasné a bezrozporné vymezení obsahu těchto smluv, tedy vzájemných práv a povinností, aby tak nedošlo k neplatnosti smluv ex tunc v důsledku nedostatečně určeného předmětu.[3] V tomto ohledu pak profesionální hráčská smlouva umožňuje široké spektrum velmi konkrétní úpravy týkající se práv a povinností.

Pokud přijmeme výše uvedené nahlížení na profesionální hráčské smlouvy ve fotbale, kdy nedochází ke vzniku pracovněprávního vztahu a rovněž ani žádný jiný právní ani sportovní předpis neupravuje tuto problematiku, musíme vycházet z jedné ze základních zásad, na které stojí celé soukromé právo a tou je zásada legální licence, která se promítá i do § 51 občanského zákoníku: „Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.“

Tyto smlouvy lze poté rozdělit podle jejich charakteru, tedy na smlouvy občanskoprávní či obchodněprávní, které se řídí dle § 51 občanského zákoníku, resp. podle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákona. Zejména neujasněnost ze strany sportovních organizací[4] má za následek, že v současnosti je možné uzavírat v českém fotbalovém prostředí oba typy smluv, tedy jak smlouvy občanskoprávní tak i smlouvy obchodněprávní. Je však nutné doplnit, že hráčská smlouva, která má povahu obchodněprávní, musí obsahovat výslovný projev vůle, ze kterého je patrné, že se závazkový smluvní vztah, který tedy není vymezen v § 261, bude řídit ustanoveními obchodního zákoníku. Často je však režim těchto smluv podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku zmíněn jen okrajově, což v praxi působí další spory.