Spory z profesionálních hráčských smluv

Rozhodčí orgány při sporech z profesionálních hráčských smluv ve fotbale

Zvláštní povaha výkonu sportovní činnosti vyžaduje i specifickou síť arbitrážních orgánů, které jsou schopny řešit spory vzešlé ze sportovních – hráčských smluv – rychle, efektivně a při vysoké znalosti všech charakteristik příslušného sportovního odvětví.

Co se týče vnitrostátních sporů z profesionálních fotbalových hráčských smluv je na prvním místě příslušná Arbitrážní komise FAČR. Tato komise podle čl. 2 odst. 2 Statutu a jednacího řádu[1] rozhoduje zejména „ve sporech o plnění smluvních závazků mezi kluby o odstupném za hráče, ve sporech z profesionálních smluv mezi hráči a kluby“. Dále je důležité zmínit i čl. 1 odst. 3 tohoto předpisu, který stanoví, že „v případech, kdy je dána pravomoc řádných soudů České republiky při řešení vzájemných sporů, jsou členské kluby FAČR, účastníci soutěží, činovníci a další osoby činné ve FAČR, povinny předložit návrh (...) na projednání svého sporu či uplatnění svého práva nejprve Arbitrážní komisi a vyčkat jejího rozhodnutí. Porušení této povinnosti bude postiženo disciplinárně.“ Tímto ustanovením je tak zajištěna primární pravomoc právě Arbitrážní komise FAČR. Následná pravomoc obecného soudu přezkoumat rozhodnutí orgánu sportovní organizace můžeme odvodit s poukazem na již výše zmíněný § 15 zákona o sdružování občanů.

Problematickým se však jeví samotné složení rozhodců této komise, jelikož by měla být proporčně složena ze zástupců hráčů a klubů, přičemž tato podmínka v současnosti není naplněna. Arbitrážní komise tak není orgánem, který by byl v souladu s ustanovením Předpisů o národním rozhodčím orgánu FIFA.[2] Tento předpis výslovně ve svém čl. 3 stanoví obligatorní zastoupení hráčů v arbitrážních orgánech, přičemž se má jednat o představitele národních hráčských asociací, přidružených k FIFPro.[3] Na druhé straně musí být tato komise složena i ze zástupců klubů nebo lig, například ligové shromáždění FAČR, resp. Ligová fotbalová asociace (LFA). V současnosti však došlo na základě rozhodnutí FAČR[4] k ustavení nového orgánu, Sboru rozhodců, který bude mít stejnou pravomoc jako současná Arbitrážní komise a který již bude plně splňovat požadavek proporcionálního zastoupení hráčů a klubů.

Odhlédneme-li od orgánů FAČR, na mezinárodním poli rozhoduje již několikráte zmíněná Komora pro rozhodování sporů FIFA. Tento orgán se za deset let své existence stal vysokou autoritou pro rozhodování fotbalových sporů. Komora rozhoduje zejména: „pracovněprávní spory mezi klubem a hráčem na mezinárodní úrovni, pokud na národní úrovni není v rámci příslušné asociace zřízen nezávislý arbitrážní orgán zaručující spravedlivé projednání a respektování zásady rovného zastoupení hráčů a klubů a pokud na národní úrovni neexistuje dohoda o kolektivním vyjednávání“.[5] Mimo to má pravomoc řešit další druhy sporů, přičemž se dělí o pravomoc s tzv. Výborem pro status hráčů, jakožto dalším arbitrážním orgánem FIFA.

V této souvislosti však nelze opomenout, že všechny tyto arbitrážní orgány, tedy na úrovni sportovních organizací – národních i mezinárodních – mají soukromoprávní povahu. To znamená, že nemají ani charakter rozhodčích orgánů, jejichž rozhodnutí nelze přezkoumat, resp. lze pouze za předem stanovených, víceméně procesních důvodů. Může tak docházet k rozporům mezi rozhodnutími těchto orgánů a obecných soudů. V druhé rovině je nutné zmínit případy rozporu mezi rozhodnutím kupříkladu Komory FIFA a rozhodnutími možných arbitrážních sportovních orgánů, které mají povahu rozhodčích soudů dle příslušných právních předpisů. Zatímco v České republice je zřízení takovéhoto orgánu stále ještě na úrovni legislativního návrhu,[6] na Slovensku je v rámci Slovenského fotbalového svazu zřízen tzv. Rozhodčí soud Slovenského fotbalového svazu dle § 12 a násl. slovenského zákona č. 244/2002 Zb., o rozhodcovskom konaní, který funguje jakožto stálý nezávislý orgán pro rozhodování sporů a majetkových nároků podle předpisů o rozhodčím řízení.[7] V praxi pak může nastat situace, kdy dojde k přímému rozporu mezi rozhodčím nálezem, který má účinky pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí a soudně nevynutitelným rozhodnutím Komory. Rovněž samotný výkon rozhodčího nálezu dle obecně platných právních předpisů na straně jedné a výkon rozhodnutí Komory na úrovni sportovních organizací dle sportovních předpisů na straně druhé, by mohl nastat souběžně.[8]

Odlišný charakter má v současnosti nejvyšší sportovní orgán, tedy Arbitrážní soud pro sport (Court of Arbitration for Sport – CAS) se sídlem v Lausanne, který byl zřízen Mezinárodním olympijským výborem v roce 1983, a který řeší zejména spory ze sportovních smluv, přičemž od roku 1996 fungují při olympijských hrách tzv. Ad hoc divize, které řeší sportovní spory nastalé v průběhu olympijských her zdarma, a to do 24 hodin. Výhodou tohoto orgánu, který zároveň působí jako odvolací orgán proti rozhodnutí Komory FIFA je především vysoká míra odbornosti, rychlé řešení sporů a rovněž autoritativnost jeho rozhodování. Jelikož se jedná obecně o vrcholný sportovní arbitrážní orgán, je tedy možné i rozhodnutí učiněná Komorou napadnout právě u CAS jakožto poslední sportovní instance. Zajímavostí je však úspěšnost obhájených rozhodnutí před CAS, kdy pouze 15 - 20 % všech rozhodnutí Komory bylo následně tímto orgánem přezkoumáváno a pouze zlomek se skutečně dostal k dalšímu řízení jako opodstatněný a přípustný.

Zprvu byla nezávislost tohoto orgánu zpochybňována na základě skutečnosti, že byl CAS podřízen přímo Mezinárodnímu olympijskému výboru. Na základě rozhodnutí Švýcarského federálního soudu,[9] který se vyjádřil v podobném duchu, došlo k vytvoření nezávislé Mezinárodní rady sportovní arbitráže, která dohlíží na nezávislost CAS.

CAS je oprávněn zabývat se odvoláním proti rozhodnutí sportovních organizací, přičemž pravomoc tohoto orgánu je dána buďto na základě dohody stran či na základě uznání ze strany sportovních organizací, jak to učinila například i FIFA.[10] Rozhodným a aplikovatelným právem je právo švýcarské, přestože se strany mohou dohodnout na výběru jiného práva,[11] stejně jako mohou uložit rozhodcům, aby bylo rozhodováno ex auquo et bono. Hlavní roli pak při rozhodování hrají i předpisy sportovních organizací, které jsou vykládány.

Co se týče CAS jakožto rozhodčího orgánu, jeho rozhodnutí může být napadeno u Švýcarského federálního soudu dle čl. 190 odst. 2 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém pouze na základě omezených důvodů, jakými jsou například nesprávné obsazení orgánu rozhodců či porušení principu rovného zacházení. Rozhodnutí CAS mohou být rovněž uznány dle Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.[12] Přesto je nutné zdůraznit, že od zmíněného rozhodnutí Švýcarského federálního soudu z roku 1993 a rovněž s ohledem na rozhodnutí z roku 2003,[13] kdy tento soud opětovně potvrdil jeho nezávislost, jsou často podobná odvolání zamítána a jen ojediněle tak dochází k vlastnímu meritornímu přezkumu rozhodnutí CAS.

Spory o rozsah kompenzací ve fotbale v judikatuře Komory FIFA a CAS – rozhodnutí Webster a Matuzalem

Spory o rozsah kompenzací při předčasném ukončení profesionální hráčské smlouvy jsou častým důvodem pro předání sporu právě Komoře FIFA. V roce 2006 byl k tomuto orgánu předán spor hráče skotské Premier League Andyho Webstera s klubem Heart of Midlothian. Hráč předčasně ukončil svou smlouvu s tímto klubem, přičemž předpokládal, že kompenzace, kterou bude nucen zaplatit společně s novým klubem Wigan Athletic v souladu s čl. 17 Statusového předpisu bude vypočítána zhruba na částku £ 200.000 a zároveň vzhledem k tomu, že hráč ukončil smlouvu až po uplynutí tří-leté ochranné doby, nebude namístě ani žádná další sankce. Klub však toto odmítl a podal spor ke Komoře FIFA, přičemž požadoval mnohonásobně vyšší částku, a to částku £ 5.037.311. V rozhodnutí Komory bylo stanoveno, že došlo k jednostrannému ukončení hráčské smlouvy podle článku 17 a že k ukončení došlo mimo tzv. ochrannou lhůtu. Dále však rozhodnutí uvádí, že částka £ 199.976 představující hodnotu zbývající hráčské smlouvy není dostatečnou kompenzací, která by dostála principu smluvní stability, přičemž v rozhodnutí bylo stanoveno, že i ostatní kritéria musí být brána v potaz, tedy kupříkladu doba, po kterou hráč za klub hrál. Kompenzační částka byla tedy stanovena na částku £ 625.000.

Problematickou se v tomto rozhodnutí jevila zejména výše kompenzace, jelikož rozhodnutí Komory nijak nestanovilo důvod částky ve výši £ 625.000. Proto se strany odvolaly ke CAS. Tento orgán označil rozhodnutí Komory za neplatné právě kvůli nedostatečnému odůvodnění výpočtu kompenzační částky, přičemž CAS rozhodl, že výše kompenzační částky za předčasné ukončení kontraktu ze strany hráče činí pouhých £ 150.000, což v té době odpovídalo zbývající hodnotě hráčské smlouvy v klubu.[14]

Jako protipól tomuto rozhodnutí je obecně vnímám i další významný spor brazilského hráče Matuzalema Francelino da Silvy proti ukrajinskému klubu Shaktar Donetsk FC. Tento hráč v roce 2004 podepsal hráčskou smlouvu a rovněž byla zaplacena přestupní částka € 8.000.000. Nová hráčská smlouva obsahovala ustanovení, že v případě nabídky za hráče z jiného klubu ve výši € 25.000.000 a vyšší je klub oprávněn hráče uvolnit. V červenci 2007 hráč ukončil předčasně svou smlouvu s odkazem na čl. 17 Statusového předpisu a následně podepsal smlouvu se španělským klubem Real Zaragoza. Klub Shaktar Donetsk FC se obrátil na Komoru FIFA s požadavkem na plnění ve výši právě € 25.000.000 jako kompenzaci za předčasné ukončení hráčské smlouvy. Hráč Matuzalem a klub Real Zaragoza nabídli částku € 3.200.000. Komora FIFA tak rozhodla, že částku, která je ve smlouvě určena jako oprávnění klubu hráče uvolnit, nelze považovat za tzv. kompenzační klauzuli, tedy ve smlouvě žádná takováto klauzule, ať již v podobě liquidated či buy out klauzule, nebyla sjednána, přičemž došlo k přiznání částky € 6.800.000. Při kalkulaci byly užity v prvé řadě zbývající hodnota smlouvy, přestupní částka, kterou za hráče zaplatil klub Shaktar Donetsk FC a nakonec kompenzace za jednání hráče v podobě nenadálého ukončení smlouvy (odůvodněno specifickou povahou sportovní činnosti).

CAS jako odvolací orgán potvrdil, že částku € 25.000.000 nelze považovat za kompenzační klauzuli, ale zároveň zvýšil kompenzační částku na částku € 11.858.934, přičemž argumentoval výší hráčovy odměny v Realu Zaragoza a vzhledem ke schopnostem hráče započítal i šestiměsíční plat hráče v klubu Shaktar Donetsk FC.[15]

FIFA tentokráte rozhodnutí přivítala. Vnímala ho jako potvrzení důležitosti zásady smluvní stability a autority článku 17 Statusového předpisu. Ve svém vyjádření dále uvedla, že je nutné každý případ hodnotit individuálně a že článek 17 nelze vykládat jako buy out klauzuli.

Tyto dva případy jednoznačně poukazují na zcela neujasněnou rozhodovací praxi těchto orgánů, zejména pak Arbitrážního soudu pro sport - CAS. S ohledem na zvláštní povahu sportovní činnost se tento orgán zcela nepředvídatelně uchýlil k naprosto protichůdným rozhodnutím, což mělo za následek obecně nižší právní jistotu hráčů i klubů a rovněž vzrůstající pochybnosti o významu principu smluvní stability ve fotbale, jakož i o významu tzv. specifické povahy sportovní činnosti.   

---

[1] Statut a jednací řád Arbitrážní komise FAČR. [cit. 2.3.12]. Dostupný z WWW: http://nv.fotbal.cz/cmfs/Legislativa/index.php.

[2] National Dispute Resolution Chamber (NDRC) Standart Regulations. [cit. 2.3.12]. dostupné z WWW:

http://www.fifa.com/mm/document/affederation/administration/67/18/19/national_dispute_resolution_efsd_47338.pdf.

[3] Členem Mezinárodní hráčská asociace FIFPro je i Česká asociace fotbalových hráčů. 

[4] Rozhodnutí 15. Valné hromady FAČR ze dne 8. června 2013 o schválení Řádu rozhodčího řízení FAČR.

[5] Čl. 22 písm. b) a čl. 24 odst. 1 Statusového předpisu FIFA.

[6] Návrh zákona o Rozhodčím soudu pro sport předložený skupinou poslanců ODS, TOP 09, LIDEM a ČSSD dne 17. dubna 2013, který požaduje zřízení Rozhodčího soudu pro sport jako stálého nezávislého orgánu pro rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

[7] Dle čl. 14 odst. 2 Stanov Slovenského fotbalového svazu je tento Rozhodčí soud samostatným nezávislým orgánem pro rozhodování sporů podle obecně závazných právních norem.

[8] GÁBRIŠ, Tomáš: Otázky jurisdikcie v kontexte riešenia športových sporov. UČPS. 2012. [cit. 2.3.13]. Dostupné z WWW:

http://www.ucps.gekon.sk/OTAZKY_JURISDIKCIE1_V_KONTEXTE_RIESENIA_SPORTOVYCH_SPOROV.

[9] Rozhodnutí Švýcarského federálního tribunálu ze dne 15. 3. 1993, č. ATF 119 II 271. Gundel v. FEI.

[10] Čl. 66 Stanov FIFA: „FIFA uznává nezávislý Arbitrážní soud pro sport (CAS) se sídlem v Lausanne pro řešení sporů mezi FIFA, členy, svazy, ligami, kluby, hráči(...).“

[11] Výběr jiného práva se řídí podle části 12 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém.

[12] Viz zejména Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.

[13] Rozhodnutí Švýcarského federálního soudu ze dne 27. 5. 2003, č.  ATF 129 III BGE 445. Larissa Lazutinová a Olga Danilovová proti MOV a FIS.

[14] Rozhodnutí Arbitrážního soudu pro sport ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. CAS 2007/A/1298, CAS 2007/A/1299 a CAS 2007/A/1300 Wigan Athletic FC proti Heart of Midlothian, Heart of Midlothian proti Webster a Wigan Athletic FC, Webster proti Heart of Midlothian.

[15] Rozhodnutí Arbitrážního soudu pro sport ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. CAS 2008/A/1519, FC Shakhtar Donetsk (Ukraine) proti Mr. Matuzalem Francelino da Silva (Brazil) & Real Zaragoza SAD (Spain) & FIFA.