Změny předpisů FIFA

V listopadu 2012 byly učiněny změny Předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů a rovněž v Pravidlech upravujících řízení před Výborem pro status hráčů a Komorou pro řešení sporů. Následující řádky se věnují nejvýznamnějším změnám těchto předpisů.

Předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů

Článek 12

Článek 12 upravuje oblast výkonu disciplinárních trestů, které byly uloženy hráči, který přestupuje do zahraničí, a stává se tak subjektem povinností jiné fotbalové asociace v případě, kdy trest nebyl zcela vykonán.

Předpisy FIFA dělí režim takového výkonu disciplinárních trestů podle výše sankcí. Jedná se tedy na jedné straně o sankce – disciplinární tresty – nepřesahující svou délkou čtyři utkání nebo tři měsíce a na straně druhé disciplinární tresty přesahující takovou dobu.

V prvém případě tresty přecházejí bez dalšího a mají být vykonány v rámci nové asociace, u níž byl hráč zaregistrován. Co se týče závažnějších trestů, ty mohou být u nové asociace vykonány pouze v případě přiznání celosvětového účinku trestu Disciplinárním výborem FIFA. V obou případech se uplatní TMS systém (Transfer Matching System – TMS) ohledně informování nové asociace o nevykonaném trestu.

Článek 12, odst. 1 a 2

1. Disciplinární tresty nepřesahující svou délkou čtyři utkání nebo tři měsíce, které byly hráči uloženy předchozí asociací, avšak v době přestupu nebyly (zcela) vykonány, budou vykonány v rámci nové asociace, u níž byl hráč zaregistrován, aby tak bylo zajištěno, že trest bude vykonán na vnitrostátní úrovni. Při vydání ITC je předchozí asociace povinna o veškerých takových disciplinárních trestech, které nebyly (zcela) vykonány, uvědomit novou asociaci, a to prostřednictvím přestupového srovnávacího systému (TMS systému) (v případě hráčů, kteří budou registrováni jako profesionálové), nebo písemně (v případě hráčů, kteří budou registrováni jako amatéři).

2. Disciplinární tresty přesahující svou délkou čtyři utkání nebo tři měsíce, které nebyly hráčem (zcela) vykonány, budou vykonány v rámci nové asociace, u níž byl hráč zaregistrován, pouze tehdy, jestliže Disciplinární výbor FIFA rozhodl o přiznání celosvětového účinku takovému disciplinárního trestu. Kromě toho je předchozí asociace při vydání ITC povinna o veškerých takových nevykonaných disciplinárních trestech uvědomit novou asociaci, a to prostřednictvím TMS systému (v případě hráčů, kteří budou registrováni jako profesionálové), nebo písemně (v případě hráčů, kteří budou registrováni jako amatéři).

Článek 17

Významná změna se týká ustanovení článku 17, který upravuje důsledky nedodržení tzv. smluvní stability. Tento článek byl doplněn o větu: „Klub bude moci registrovat nové hráče, a to na vnitrostátní i mezinárodní úrovni, až od dalšího registračního období následujícího po úplném vykonání příslušného sportovního trestu. Především pak nesmí využívat výjimku a provizorní opatření vymezené v článku 6 odst. 1 těchto předpisů za účelem dřívější registrace hráčů.“

Toto rozšířené ustanovení tak reaguje zejména na rozsáhlou judikaturu FIFA DRC, a nutí tak klub ke splnění sportovní sankce, která mu byla uložena, což vede klub k plnění jeho smluvních povinností ve vztahu ke svým zaměstnancům – profesionálním hráčům a podtrhuje tak princip smluvní stability.

Článek 17 odst. 4

4.   Vedle povinnosti úhrady odškodného bude klubu, u nějž bylo prokázáno porušení smlouvy nebo navádění k porušení smlouvy během ochranného období, uložen sportovní trest. Nebude-li prokázán opak, má se za to, klub, který podepsal smlouvu s profesionálním hráčem, jenž neoprávněně vypověděl svou smlouvu, naváděl tohoto profesionálního hráče k porušení smlouvy. Takovému klubu bude zakázáno registrování nových hráčů, a to jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni, po dobu dvou celých po sobě následujících registračních období. Klub bude moci registrovat nové hráče, a to na vnitrostátní i mezinárodní úrovni, až od dalšího registračního období následujícího po úplném vykonání příslušného sportovního trestu. Především pak nesmí využívat výjimku a provizorní opatření vymezené v článku 6 odst. 1 těchto předpisů za účelem dřívější registrace hráčů.

Příloha č. 1

Další změna se týká systému uvolňování hráčů do národních týmů s ohledem na Program na ochranu klubů (Clubs Protection Programme - CPP). Zejména článek 2 odst. 4 je nezbytným ustanovením, které implementuje tento Program. Dle takto nově nastavených podmínek má klub, u něhož je hráč registrován, nárok na odškodnění, který poskytuje FIFA.

Příloha č. 1, článek 2, odst. 4

4.   V případě, že profesionální mužský hráč účastnící se „jedenáctkového“ fotbalu utrpí během doby trvání svého uvolnění na mezistátní utkání „A“ týmů tělesné zranění způsobené úrazem a v důsledku tohoto zranění se dočasně stane zcela neschopným plnit své klubové povinnosti, klub, u něhož je tento hráč registrován, obdrží od FIFA odškodnění. Podmínky odškodnění, včetně postupu náhrady škody, jsou stanoveny v Technickém bulletinu – Program ochrany klubů.

Zakotvena byla i praxe povolávání hráčů k utkání národního týmu. Příslušná asociace je povinna hráče uvědomit 15 dnů přede dnem konání utkání, zároveň je vyrozuměn i hráčův klub.

Příloha č. 1, článek 3, odst. 2 

2. Asociace, která má v úmyslu hráče povolat, je povinna hráče o tomto písemně uvědomit nejméně 15 dnů přede dnem konání utkání, k němuž má být hráč povolán. Asociace, která má v úmyslu povolat hráče na závěrečnou soutěž mezinárodního turnaje, je povinna hráče o tomto písemně uvědomit nejméně 15 dnů před začátkem 14denního přípravného období (srov. článek 1 odst. 4 písm. e) přílohy č. 1). Zároveň je třeba uvědomit hráčův klub. Klub musí hráčovo uvolnění potvrdit během následujících šesti dnů.

Příloha č. 3

Další významná změna se týká samotného Přestupního srovnávacího systému (Transfer Matching Systém – TMS). Příslušná asociace je oprávněna provést provizorní registraci hráče až po 15 dnech, kdy požádala o ITC (International Transfer Certificate - ITC) a zároveň nedostala na tuto žádost odpověď.

Příloha č. 3, článek 8.2, odst. 6 a 7

6.       V případě, že nová asociace neobdrží do 15 dnů od podání žádosti o ITC na tuto žádost odpověď, provede okamžitou registraci profesionálního hráče u nového klubu na provizorním základě („provizorní registraci“). Nová asociace je povinna doplnit do TMS systému požadované údaje pro registraci hráče (srov. článek 5.2 odst. 6 přílohy č. 3). Provizorní registrace se změní na trvalou registraci po uplynutí jednoho roku od žádosti o ITC. Výbor pro status hráčů je oprávněn provizorní registraci zrušit v případě, že během uvedeného období jednoho roku předchozí asociace předloží oprávněné důvody s vysvětlením, proč neodpověděla na žádost o ITC.

7.       Předchozí asociace není oprávněna vystavit ITC, pokud mezi předchozím klubem a profesionálním hráčem vznikl na základě okolností uvedených v článku 8.2 odst. 4 písm. b) přílohy č. 3 smluvní spor. V takovém případě je FIFA oprávněna učinit ve zvláštních případech na žádost nové asociace provizorní opatření. V případě, že oprávněný orgán schválí dočasnou registraci (srov. Článek 23 odst. 3), je nová asociace povinna doplnit do TMS systému požadované údaje pro registraci hráče (srov. článek 5.2 odst. 6 přílohy č. 3). Kromě toho je profesionální hráč, předchozí klub anebo nový klub oprávněn podat k organizaci FIFA návrh v souladu s článkem 22. FIFA následně ve lhůtě 60 dnů rozhodne o vystavení ITC a o uložení sportovních trestů. V každém případě musí být rozhodnutí o sportovních trestech vydáno před doručením ITC. Doručení ITC se nijak nedotýká práva na náhradu škody způsobené porušením smlouvy.

Pravidla upravující řízení před Výborem pro status hráčů a Komorou pro řešení sporů

Článek 15

Změny byly učiněny nejen v Předpisech FIFA o statusu a přestupech hráčů ale rovněž i v Pravidlech upravujících řízení před Výborem pro status hráčů a Komorou pro řešení sporů. Tento předpis obsahuje změnu ohledně možnosti neoznamovat odůvodnění rozhodnutí. Tato změna tak přináší právní jistotu ohledně vyhlašování jednotlivých rozhodnutí FIFA.

Článek 15, odst. 1

1. Výbor pro status hráčů, DRC, jediný rozhodce a rozhodce DRC se mohou rozhodnout neoznamovat odůvodnění rozhodnutí a namísto toho oznámit pouze výroky rozhodnutí. Zároveň musejí být účastníci informováni o tom, že mají deset dnů od obdržení výroků rozhodnutí na to, aby podali písemnou žádost o odůvodnění rozhodnutí, přičemž v případě, že tak neučiní, rozhodnutí se stane konečným a závazným pro účastníky, o nichž se má za to, že se vzdali svého práva na odvolání.

Další změny učiněné v Předpisech FIFA o statusu a přestupech hráčů, přílohách a v Pravidlech upravujících řízení před Výborem pro status hráčů a Komorou pro řešení sporů představují spíše technické novelizace, harmonizaci s judikaturou FIFA DRC či jazykové korekce přinášející právní jistotu v předpisech FIFA.

Nejvyšší správní soud opět k otázkám výkonu činnosti profesionálního sportovce

Nejvyšší správní soud (NSS) se znovu zabýval daňovou problematikou v souvislosti s výkonem činnosti profesionálního sportovce, konkrétně otázkami dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob. Tímto výměrem byl profesionálnímu fotbalistovi prvoligového klubu dodatečně stanoven základ daně a vyměřena daň.

Spornou otázkou bylo jednak posouzení daňové uznatelnosti výdajů za sportovní oblečení, vybavení a spotřebu sportovního materiálu, které údajně vynaložil hráč jako profesionální fotbalista a dále zvýšení nepeněžitých příjmů od samotného klubu profesionálního fotbalisty. Rozsudek však zasahuje i do oblasti sportovního práva, jelikož opět řeší spornou otázku povahy právního vztahu mezi hráčem a jeho klubem.

Profesionální hráč podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, jelikož nesouhlasil s tím, že činnost sportovce byla podřazena pod ustanovení § 7 zákona  č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a tvrdil, že tato činnost spadá pod ustanovení § 6 tohoto zákona.

Hráč se primárně domáhal, aby soud vycházel a priori ze zákonných podmínek, nikoliv ze samotné dohody mezi hráčem a klubem. Tak by se uplatnilo pravidlo, že dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné.

Hráč dále namítal, že jako profesionální sportovec nevystupoval jako jednotlivec, ale za tým jako celek a byl podroben přísné povinnosti dbát příkazů určených fotbalovým klubem (např. tréninkový plán, přítomnost na trénincích a zápasech, oblékání dresu, účast na reklamních akcích apod.). Ze znění smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti navíc plynulo, že míra závislosti na pokynech plátce byla absolutní.

Jinými slovy, hráč tvrdil, že postavení profesionálního fotbalisty splňuje znaky závislé činnosti, jeho činnost byla vykonávána pro jediný subjekt, zajišťoval jí plnění běžné činnosti druhého subjektu. Používal také majetek fotbalového klubu, přičemž mu nepatřilo prakticky nic, co ke své činnosti potřeboval. V tomto typu vztahu tak v podstatě šlo o výkon činnosti pod jménem klubu a byl dán i prvek sankční závislosti.

Hráč rovněž odkazoval na legislativu Fotbalové asociace České republiky (FAČR), přičemž se snažil poukázat na fakt, že předpisy FAČR na mnohých místech obsahují ustanovení, ze kterých může být dovozena značná závislost na klubu a která přinejmenším svým názvoslovím odkazují na ustanovení pracovního práva.

Tak kupříkladu Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv uvádí, že hráč na základě profesionální smlouvy „vykonává sportovní činnost jako své hlavní zaměstnání a že profesionální smlouvy může uzavírat pouze s kluby I. a II. ligy, kterým byla udělena licence.“ Dále podmínkou profesionální smlouvy je rovněž výše odměny, která nesmí být nižší než „minimální mzda.“

Hráč argumentoval rovněž dřívějším rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011 – 78, a proto se obrátil na NSS, aby ten rozhodl, zda  v případě nejasnosti právní úpravy a nejasnosti legislativy FAČR lze dát hráči fotbalu k tíži, že nesprávně plnil svoji daňovou povinnost, když řada okolností nasvědčuje tomu, že tuto odpovědnost měl fotbalový klub.

Posouzení a argumentace Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud se při svém posouzení vrátil ke své předchozí argumentaci z výše uvedeného rozsudku, ve kterém bylo stanoveno, že: „činnost profesionálního sportovce není jednoduše podřaditelná pod pojem „závislá práce“ ve smyslu zákoníku práce. Nelze proto vyloučit, resp. dokonce považovat za protiprávní, uzavírání  i jiných než pracovních smluv mezi sportovci a jejich kluby. ... Současně však je třeba podotknout, že výše uvedené neznamená, že by mezi profesionálním sportovcem a klubem, za který hraje, pracovní smlouva uzavřena být nemohla či dokonce nesměla. Nejvyšší správní soud toliko zastává názor, že za současné situace značné neujasněnosti právního postavení profesionálních sportovců stát nemůže vynucovat jen jednu z možných forem jejich smluvní spolupráce s kluby, a to ani prostřednictvím daňové politiky.“

Jak sám Nejvyšší správní soud uvádí, zastává ve věci posouzení povahy činnosti profesionálního sportovce liberální postoj a zároveň řeší podobné případy přístupem case-by-case.

V tomto případě Nejvyšší správní soud po zvážení okolností případu jednoznačně upřednostnil samotnou dohodu mezi oběma subjekty – hráčem a klubem – ve které obě strany souhlasily s postavením hráče jako OSVČ a nikoliv jako osoby vykonávající pro klub závislou činnost.

NSS shrnul, že: „Lze tak uzavřít, že rozhodnutí finančních orgánů i městského soudu nejsou nezákonná, pakliže jsou založena na  právním názoru, že činnost stěžovatele byla v předmětném zdaňovacím období podřaditelná pod ustanovení § 7 a nikoliv § 6 zákona o daních z příjmů, jelikož se nejednalo o závislou činnost, nýbrž o tzv. jinou samostatnou výdělečnou činnost. Argumentace, použitá v těchto rozhodnutích, je plně slučitelná s ustálenou judikaturou zdejšího soudu, neboť je založena na premise, že jakkoliv vztah profesionálního sportovce k jeho klubu  vykazuje řadu znaků závislé činnosti, je s ohledem na specifičnost jeho činnosti nutno vždy podle konkrétních okolností dovodit, jakou povahu tato činnost má.“

Nejvyšší správní soud dále uvádí: „V nyní projednávaném případě přitom Nejvyšší správní soud nemá žádné pochybnosti v tom směru, že stěžovatel vstoupil do smluvního vztahu ke svému klubu dobrovolně jako OSVČ a nadále se tak i navenek a ve vztahu k finanční správě choval, takže není dán žádný rozumný důvod, pro který by měl být tento vztah zpětně redefinován.“

Na rozdíl od fotbalisty Nejvyšší správní soud spatřuje ve specifičnosti sportovní činnosti spíše nevhodnost podřazení výkonu sportovní činnosti pod pojem závislé práce: „Pokud stěžovatel argumentuje specifiky činnosti profesionálního fotbalisty spočívajícími v „legislativě“ Fotbalové asociace ČR, je třeba uvést, že právě i tato specifika odlišují činnost profesionálního fotbalisty od činnosti, běžně vykonávané v zaměstnaneckém vztahu (např. omezení plynoucí z maximální možné délky profesionální smlouvy, pravidla pro přestupy apod.). Pokud tedy stěžovatel nehodlá tato pravidla zcela zpochybnit kupř. z hlediska jejich zákonnosti či dokonce ústavnosti, což však zjevně nehodlal učinit, svědčí tato použitá argumentace spíše v neprospěch stěžovatele, který se snaží interpretovat činnost profesionálního fotbalisty jako závislou činnost. To by totiž ve svých důsledcích znamenalo použitelnost zákoníku práce na tento typ vztahu, který nicméně podobná omezení nepředpokládá.“

Specificity of sport

Samotná specifičnost sportovní činnosti je zásadou, která odlišuje tuto výjimečnou činnost od dalších lidských činností. Je faktem, že česká legislativa charakter výkonu sportovní činnosti nijak nedefinuje, tím spíše je obtížné jej podřadit pod zákonná ustanovení, která by zařadila výkon sportovní činnosti do jasné kategorie. Specifičnost sportovní činnosti není sice lehce podřaditelná pod ustanovení zákoníku práce, ale zároveň se stejně tak významným způsobem odlišuje od výkonu činnosti osobou samostatně výdělečně činnou.

Spíše ze setrvačnosti a nutno podotknout díky na první pohled výhodnějším podmínkám pro obě strany nejsou se sportovci v kolektivních sportech uzavírány smlouvy pracovněprávní. Tento přístup je však poněkud krátkozraký, jelikož umožňuje zřeknutí se celé řady práv a výhod, které by pro hráče plynuly z pracovněprávního vztahu.

Nejvyšší správní soud se staví k problematice logicky, když upřednostňuje svobodnou dohodu obou smluvních stran. Nicméně tak přehlíží samotnou realitu sportovního prostředí, kdy hráči jednoduše nejsou v rovnocenném postavení v jednání s kluby a jsou často nuceni podepisovat pouze jednostranně výhodné smlouvy. Otázkou zůstává, do jaké míry je tak hráčův projev vůle v podobě podpisu na hráčské smlouvě skutečně svobodný.

Více informací: Rozsudek NSS - 2 Afs 22/2012 - 31

Ladislav Řehák