Nejvyšší správní soud (NSS) se znovu zabýval daňovou
problematikou v souvislosti s výkonem činnosti profesionálního
sportovce, konkrétně otázkami dodatečného platebního výměru na daň z příjmů
fyzických osob. Tímto výměrem byl profesionálnímu fotbalistovi prvoligového
klubu dodatečně stanoven základ daně a vyměřena daň.
Spornou otázkou bylo jednak
posouzení daňové uznatelnosti výdajů za sportovní oblečení, vybavení a spotřebu
sportovního materiálu, které údajně vynaložil hráč jako profesionální
fotbalista a dále zvýšení nepeněžitých příjmů od samotného klubu
profesionálního fotbalisty. Rozsudek však zasahuje i do oblasti sportovního
práva, jelikož opět řeší spornou otázku povahy právního vztahu mezi hráčem a
jeho klubem.
Profesionální hráč podal kasační
stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, jelikož nesouhlasil
s tím, že činnost sportovce byla podřazena pod ustanovení § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a tvrdil,
že tato činnost spadá pod ustanovení § 6 tohoto zákona.
Hráč se primárně domáhal,
aby soud vycházel a priori ze
zákonných podmínek, nikoliv ze samotné dohody mezi hráčem a klubem. Tak by se
uplatnilo pravidlo, že dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese
místo daňového subjektu jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné.
Hráč dále namítal, že jako
profesionální sportovec nevystupoval jako jednotlivec, ale za tým jako celek a
byl podroben přísné povinnosti dbát příkazů určených fotbalovým klubem (např.
tréninkový plán, přítomnost na trénincích a zápasech, oblékání dresu, účast na
reklamních akcích apod.). Ze znění smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní
činnosti navíc plynulo, že míra závislosti na pokynech plátce byla absolutní.
Jinými slovy, hráč tvrdil,
že postavení profesionálního fotbalisty splňuje znaky závislé činnosti, jeho
činnost byla vykonávána pro jediný subjekt, zajišťoval jí plnění běžné činnosti
druhého subjektu. Používal také majetek fotbalového klubu, přičemž mu nepatřilo
prakticky nic, co ke své činnosti potřeboval. V tomto typu vztahu tak
v podstatě šlo o výkon činnosti pod jménem klubu a byl dán i prvek sankční
závislosti.
Hráč rovněž odkazoval na
legislativu Fotbalové asociace České republiky (FAČR), přičemž se snažil
poukázat na fakt, že předpisy FAČR na mnohých místech obsahují ustanovení, ze
kterých může být dovozena značná závislost na klubu a která přinejmenším svým
názvoslovím odkazují na ustanovení pracovního práva.
Tak kupříkladu Směrnice pro
evidenci profesionálních a neamatérských smluv uvádí, že hráč na základě
profesionální smlouvy „vykonává sportovní
činnost jako své hlavní zaměstnání a že profesionální smlouvy může uzavírat
pouze s kluby I. a II. ligy, kterým byla udělena licence.“ Dále podmínkou profesionální
smlouvy je rovněž výše odměny, která nesmí být nižší než „minimální mzda.“
Hráč argumentoval rovněž dřívějším
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011 –
78, a proto se obrátil na NSS, aby ten rozhodl, zda v případě nejasnosti právní úpravy a
nejasnosti legislativy FAČR lze dát hráči fotbalu k tíži, že nesprávně plnil
svoji daňovou povinnost, když řada okolností nasvědčuje tomu, že tuto
odpovědnost měl fotbalový klub.
Posouzení a argumentace Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud se při
svém posouzení vrátil ke své předchozí argumentaci z výše uvedeného
rozsudku, ve kterém bylo stanoveno, že: „činnost
profesionálního sportovce není jednoduše podřaditelná pod pojem „závislá práce“
ve smyslu zákoníku práce. Nelze proto vyloučit, resp. dokonce považovat za
protiprávní, uzavírání i jiných než
pracovních smluv mezi sportovci a jejich kluby. ... Současně však je třeba
podotknout, že výše uvedené neznamená, že by mezi profesionálním sportovcem a
klubem, za který hraje, pracovní smlouva uzavřena být nemohla či dokonce
nesměla. Nejvyšší správní soud toliko zastává názor, že za současné situace
značné neujasněnosti právního postavení profesionálních sportovců stát nemůže
vynucovat jen jednu z možných forem jejich smluvní spolupráce s kluby, a to ani
prostřednictvím daňové politiky.“
Jak sám Nejvyšší správní
soud uvádí, zastává ve věci posouzení povahy činnosti profesionálního sportovce
liberální postoj a zároveň řeší podobné případy přístupem case-by-case.
V tomto případě
Nejvyšší správní soud po zvážení okolností případu jednoznačně upřednostnil samotnou
dohodu mezi oběma subjekty – hráčem a klubem – ve které obě strany souhlasily
s postavením hráče jako OSVČ a nikoliv jako osoby vykonávající pro klub
závislou činnost.
NSS shrnul, že: „Lze tak uzavřít, že rozhodnutí finančních
orgánů i městského soudu nejsou nezákonná, pakliže jsou založena na právním názoru, že činnost stěžovatele byla v
předmětném zdaňovacím období podřaditelná pod ustanovení § 7 a nikoliv § 6
zákona o daních z příjmů, jelikož se nejednalo o závislou činnost, nýbrž o tzv.
jinou samostatnou výdělečnou činnost. Argumentace, použitá v těchto
rozhodnutích, je plně slučitelná s ustálenou judikaturou zdejšího soudu, neboť
je založena na premise, že jakkoliv vztah profesionálního sportovce k jeho
klubu vykazuje řadu znaků závislé
činnosti, je s ohledem na specifičnost jeho činnosti nutno vždy podle
konkrétních okolností dovodit, jakou povahu tato činnost má.“
Nejvyšší správní soud dále
uvádí: „V nyní projednávaném případě
přitom Nejvyšší správní soud nemá žádné pochybnosti v tom směru, že stěžovatel
vstoupil do smluvního vztahu ke svému klubu dobrovolně jako OSVČ a nadále se
tak i navenek a ve vztahu k finanční správě choval, takže není dán žádný
rozumný důvod, pro který by měl být tento vztah zpětně redefinován.“
Na rozdíl od fotbalisty Nejvyšší
správní soud spatřuje ve specifičnosti sportovní činnosti spíše nevhodnost
podřazení výkonu sportovní činnosti pod pojem závislé práce: „Pokud stěžovatel argumentuje specifiky
činnosti profesionálního fotbalisty spočívajícími v „legislativě“ Fotbalové
asociace ČR, je třeba uvést, že právě i tato specifika odlišují činnost
profesionálního fotbalisty od činnosti, běžně vykonávané v zaměstnaneckém
vztahu (např. omezení plynoucí z maximální možné délky profesionální smlouvy,
pravidla pro přestupy apod.). Pokud tedy stěžovatel nehodlá tato pravidla zcela
zpochybnit kupř. z hlediska jejich zákonnosti či dokonce ústavnosti, což však
zjevně nehodlal učinit, svědčí tato použitá argumentace spíše v neprospěch
stěžovatele, který se snaží interpretovat činnost profesionálního fotbalisty
jako závislou činnost. To by totiž ve svých důsledcích znamenalo použitelnost
zákoníku práce na tento typ vztahu, který nicméně podobná omezení
nepředpokládá.“
Specificity of sport
Samotná specifičnost
sportovní činnosti je zásadou, která odlišuje tuto výjimečnou činnost od
dalších lidských činností. Je faktem, že česká legislativa charakter výkonu
sportovní činnosti nijak nedefinuje, tím spíše je obtížné jej podřadit pod
zákonná ustanovení, která by zařadila výkon sportovní činnosti do jasné
kategorie. Specifičnost sportovní činnosti není sice lehce podřaditelná pod
ustanovení zákoníku práce, ale zároveň se stejně tak významným způsobem odlišuje
od výkonu činnosti osobou samostatně výdělečně činnou.
Spíše ze setrvačnosti a nutno
podotknout díky na první pohled výhodnějším podmínkám pro obě strany nejsou se
sportovci v kolektivních sportech uzavírány smlouvy pracovněprávní. Tento
přístup je však poněkud krátkozraký, jelikož umožňuje zřeknutí se celé řady
práv a výhod, které by pro hráče plynuly z pracovněprávního vztahu.
Nejvyšší správní soud se
staví k problematice logicky, když upřednostňuje svobodnou dohodu obou
smluvních stran. Nicméně tak přehlíží samotnou realitu sportovního prostředí,
kdy hráči jednoduše nejsou v rovnocenném postavení v jednání s kluby
a jsou často nuceni podepisovat pouze jednostranně výhodné smlouvy. Otázkou zůstává,
do jaké míry je tak hráčův projev vůle v podobě podpisu na hráčské smlouvě
skutečně svobodný.
Více informací: Rozsudek NSS
- 2 Afs 22/2012 - 31
Ladislav Řehák
