Dr. Ferrari doping interview

2. návrh kodexu WADA

Dnešního dne zveřejnila Světová antidopingová agentura WADA v opřadí 2. návrh změny Světového antidopingového předpisu.

Odkaz:

http://www.wada-ama.org/Documents/World_Anti-Doping_Program/WADP-The-Code/Code_Review/Code%20Review%202015/WADC-2015-draft-version-2.0-redlined-to-version-1.0.pdf

WADA Code Revision Plan

Změny předpisů FIFA

V listopadu 2012 byly učiněny změny Předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů a rovněž v Pravidlech upravujících řízení před Výborem pro status hráčů a Komorou pro řešení sporů. Následující řádky se věnují nejvýznamnějším změnám těchto předpisů.

Předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů

Článek 12

Článek 12 upravuje oblast výkonu disciplinárních trestů, které byly uloženy hráči, který přestupuje do zahraničí, a stává se tak subjektem povinností jiné fotbalové asociace v případě, kdy trest nebyl zcela vykonán.

Předpisy FIFA dělí režim takového výkonu disciplinárních trestů podle výše sankcí. Jedná se tedy na jedné straně o sankce – disciplinární tresty – nepřesahující svou délkou čtyři utkání nebo tři měsíce a na straně druhé disciplinární tresty přesahující takovou dobu.

V prvém případě tresty přecházejí bez dalšího a mají být vykonány v rámci nové asociace, u níž byl hráč zaregistrován. Co se týče závažnějších trestů, ty mohou být u nové asociace vykonány pouze v případě přiznání celosvětového účinku trestu Disciplinárním výborem FIFA. V obou případech se uplatní TMS systém (Transfer Matching System – TMS) ohledně informování nové asociace o nevykonaném trestu.

Článek 12, odst. 1 a 2

1. Disciplinární tresty nepřesahující svou délkou čtyři utkání nebo tři měsíce, které byly hráči uloženy předchozí asociací, avšak v době přestupu nebyly (zcela) vykonány, budou vykonány v rámci nové asociace, u níž byl hráč zaregistrován, aby tak bylo zajištěno, že trest bude vykonán na vnitrostátní úrovni. Při vydání ITC je předchozí asociace povinna o veškerých takových disciplinárních trestech, které nebyly (zcela) vykonány, uvědomit novou asociaci, a to prostřednictvím přestupového srovnávacího systému (TMS systému) (v případě hráčů, kteří budou registrováni jako profesionálové), nebo písemně (v případě hráčů, kteří budou registrováni jako amatéři).

2. Disciplinární tresty přesahující svou délkou čtyři utkání nebo tři měsíce, které nebyly hráčem (zcela) vykonány, budou vykonány v rámci nové asociace, u níž byl hráč zaregistrován, pouze tehdy, jestliže Disciplinární výbor FIFA rozhodl o přiznání celosvětového účinku takovému disciplinárního trestu. Kromě toho je předchozí asociace při vydání ITC povinna o veškerých takových nevykonaných disciplinárních trestech uvědomit novou asociaci, a to prostřednictvím TMS systému (v případě hráčů, kteří budou registrováni jako profesionálové), nebo písemně (v případě hráčů, kteří budou registrováni jako amatéři).

Článek 17

Významná změna se týká ustanovení článku 17, který upravuje důsledky nedodržení tzv. smluvní stability. Tento článek byl doplněn o větu: „Klub bude moci registrovat nové hráče, a to na vnitrostátní i mezinárodní úrovni, až od dalšího registračního období následujícího po úplném vykonání příslušného sportovního trestu. Především pak nesmí využívat výjimku a provizorní opatření vymezené v článku 6 odst. 1 těchto předpisů za účelem dřívější registrace hráčů.“

Toto rozšířené ustanovení tak reaguje zejména na rozsáhlou judikaturu FIFA DRC, a nutí tak klub ke splnění sportovní sankce, která mu byla uložena, což vede klub k plnění jeho smluvních povinností ve vztahu ke svým zaměstnancům – profesionálním hráčům a podtrhuje tak princip smluvní stability.

Článek 17 odst. 4

4.   Vedle povinnosti úhrady odškodného bude klubu, u nějž bylo prokázáno porušení smlouvy nebo navádění k porušení smlouvy během ochranného období, uložen sportovní trest. Nebude-li prokázán opak, má se za to, klub, který podepsal smlouvu s profesionálním hráčem, jenž neoprávněně vypověděl svou smlouvu, naváděl tohoto profesionálního hráče k porušení smlouvy. Takovému klubu bude zakázáno registrování nových hráčů, a to jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni, po dobu dvou celých po sobě následujících registračních období. Klub bude moci registrovat nové hráče, a to na vnitrostátní i mezinárodní úrovni, až od dalšího registračního období následujícího po úplném vykonání příslušného sportovního trestu. Především pak nesmí využívat výjimku a provizorní opatření vymezené v článku 6 odst. 1 těchto předpisů za účelem dřívější registrace hráčů.

Příloha č. 1

Další změna se týká systému uvolňování hráčů do národních týmů s ohledem na Program na ochranu klubů (Clubs Protection Programme - CPP). Zejména článek 2 odst. 4 je nezbytným ustanovením, které implementuje tento Program. Dle takto nově nastavených podmínek má klub, u něhož je hráč registrován, nárok na odškodnění, který poskytuje FIFA.

Příloha č. 1, článek 2, odst. 4

4.   V případě, že profesionální mužský hráč účastnící se „jedenáctkového“ fotbalu utrpí během doby trvání svého uvolnění na mezistátní utkání „A“ týmů tělesné zranění způsobené úrazem a v důsledku tohoto zranění se dočasně stane zcela neschopným plnit své klubové povinnosti, klub, u něhož je tento hráč registrován, obdrží od FIFA odškodnění. Podmínky odškodnění, včetně postupu náhrady škody, jsou stanoveny v Technickém bulletinu – Program ochrany klubů.

Zakotvena byla i praxe povolávání hráčů k utkání národního týmu. Příslušná asociace je povinna hráče uvědomit 15 dnů přede dnem konání utkání, zároveň je vyrozuměn i hráčův klub.

Příloha č. 1, článek 3, odst. 2 

2. Asociace, která má v úmyslu hráče povolat, je povinna hráče o tomto písemně uvědomit nejméně 15 dnů přede dnem konání utkání, k němuž má být hráč povolán. Asociace, která má v úmyslu povolat hráče na závěrečnou soutěž mezinárodního turnaje, je povinna hráče o tomto písemně uvědomit nejméně 15 dnů před začátkem 14denního přípravného období (srov. článek 1 odst. 4 písm. e) přílohy č. 1). Zároveň je třeba uvědomit hráčův klub. Klub musí hráčovo uvolnění potvrdit během následujících šesti dnů.

Příloha č. 3

Další významná změna se týká samotného Přestupního srovnávacího systému (Transfer Matching Systém – TMS). Příslušná asociace je oprávněna provést provizorní registraci hráče až po 15 dnech, kdy požádala o ITC (International Transfer Certificate - ITC) a zároveň nedostala na tuto žádost odpověď.

Příloha č. 3, článek 8.2, odst. 6 a 7

6.       V případě, že nová asociace neobdrží do 15 dnů od podání žádosti o ITC na tuto žádost odpověď, provede okamžitou registraci profesionálního hráče u nového klubu na provizorním základě („provizorní registraci“). Nová asociace je povinna doplnit do TMS systému požadované údaje pro registraci hráče (srov. článek 5.2 odst. 6 přílohy č. 3). Provizorní registrace se změní na trvalou registraci po uplynutí jednoho roku od žádosti o ITC. Výbor pro status hráčů je oprávněn provizorní registraci zrušit v případě, že během uvedeného období jednoho roku předchozí asociace předloží oprávněné důvody s vysvětlením, proč neodpověděla na žádost o ITC.

7.       Předchozí asociace není oprávněna vystavit ITC, pokud mezi předchozím klubem a profesionálním hráčem vznikl na základě okolností uvedených v článku 8.2 odst. 4 písm. b) přílohy č. 3 smluvní spor. V takovém případě je FIFA oprávněna učinit ve zvláštních případech na žádost nové asociace provizorní opatření. V případě, že oprávněný orgán schválí dočasnou registraci (srov. Článek 23 odst. 3), je nová asociace povinna doplnit do TMS systému požadované údaje pro registraci hráče (srov. článek 5.2 odst. 6 přílohy č. 3). Kromě toho je profesionální hráč, předchozí klub anebo nový klub oprávněn podat k organizaci FIFA návrh v souladu s článkem 22. FIFA následně ve lhůtě 60 dnů rozhodne o vystavení ITC a o uložení sportovních trestů. V každém případě musí být rozhodnutí o sportovních trestech vydáno před doručením ITC. Doručení ITC se nijak nedotýká práva na náhradu škody způsobené porušením smlouvy.

Pravidla upravující řízení před Výborem pro status hráčů a Komorou pro řešení sporů

Článek 15

Změny byly učiněny nejen v Předpisech FIFA o statusu a přestupech hráčů ale rovněž i v Pravidlech upravujících řízení před Výborem pro status hráčů a Komorou pro řešení sporů. Tento předpis obsahuje změnu ohledně možnosti neoznamovat odůvodnění rozhodnutí. Tato změna tak přináší právní jistotu ohledně vyhlašování jednotlivých rozhodnutí FIFA.

Článek 15, odst. 1

1. Výbor pro status hráčů, DRC, jediný rozhodce a rozhodce DRC se mohou rozhodnout neoznamovat odůvodnění rozhodnutí a namísto toho oznámit pouze výroky rozhodnutí. Zároveň musejí být účastníci informováni o tom, že mají deset dnů od obdržení výroků rozhodnutí na to, aby podali písemnou žádost o odůvodnění rozhodnutí, přičemž v případě, že tak neučiní, rozhodnutí se stane konečným a závazným pro účastníky, o nichž se má za to, že se vzdali svého práva na odvolání.

Další změny učiněné v Předpisech FIFA o statusu a přestupech hráčů, přílohách a v Pravidlech upravujících řízení před Výborem pro status hráčů a Komorou pro řešení sporů představují spíše technické novelizace, harmonizaci s judikaturou FIFA DRC či jazykové korekce přinášející právní jistotu v předpisech FIFA.

Nejvyšší správní soud opět k otázkám výkonu činnosti profesionálního sportovce

Nejvyšší správní soud (NSS) se znovu zabýval daňovou problematikou v souvislosti s výkonem činnosti profesionálního sportovce, konkrétně otázkami dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob. Tímto výměrem byl profesionálnímu fotbalistovi prvoligového klubu dodatečně stanoven základ daně a vyměřena daň.

Spornou otázkou bylo jednak posouzení daňové uznatelnosti výdajů za sportovní oblečení, vybavení a spotřebu sportovního materiálu, které údajně vynaložil hráč jako profesionální fotbalista a dále zvýšení nepeněžitých příjmů od samotného klubu profesionálního fotbalisty. Rozsudek však zasahuje i do oblasti sportovního práva, jelikož opět řeší spornou otázku povahy právního vztahu mezi hráčem a jeho klubem.

Profesionální hráč podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, jelikož nesouhlasil s tím, že činnost sportovce byla podřazena pod ustanovení § 7 zákona  č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a tvrdil, že tato činnost spadá pod ustanovení § 6 tohoto zákona.

Hráč se primárně domáhal, aby soud vycházel a priori ze zákonných podmínek, nikoliv ze samotné dohody mezi hráčem a klubem. Tak by se uplatnilo pravidlo, že dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné.

Hráč dále namítal, že jako profesionální sportovec nevystupoval jako jednotlivec, ale za tým jako celek a byl podroben přísné povinnosti dbát příkazů určených fotbalovým klubem (např. tréninkový plán, přítomnost na trénincích a zápasech, oblékání dresu, účast na reklamních akcích apod.). Ze znění smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti navíc plynulo, že míra závislosti na pokynech plátce byla absolutní.

Jinými slovy, hráč tvrdil, že postavení profesionálního fotbalisty splňuje znaky závislé činnosti, jeho činnost byla vykonávána pro jediný subjekt, zajišťoval jí plnění běžné činnosti druhého subjektu. Používal také majetek fotbalového klubu, přičemž mu nepatřilo prakticky nic, co ke své činnosti potřeboval. V tomto typu vztahu tak v podstatě šlo o výkon činnosti pod jménem klubu a byl dán i prvek sankční závislosti.

Hráč rovněž odkazoval na legislativu Fotbalové asociace České republiky (FAČR), přičemž se snažil poukázat na fakt, že předpisy FAČR na mnohých místech obsahují ustanovení, ze kterých může být dovozena značná závislost na klubu a která přinejmenším svým názvoslovím odkazují na ustanovení pracovního práva.

Tak kupříkladu Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv uvádí, že hráč na základě profesionální smlouvy „vykonává sportovní činnost jako své hlavní zaměstnání a že profesionální smlouvy může uzavírat pouze s kluby I. a II. ligy, kterým byla udělena licence.“ Dále podmínkou profesionální smlouvy je rovněž výše odměny, která nesmí být nižší než „minimální mzda.“

Hráč argumentoval rovněž dřívějším rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011 – 78, a proto se obrátil na NSS, aby ten rozhodl, zda  v případě nejasnosti právní úpravy a nejasnosti legislativy FAČR lze dát hráči fotbalu k tíži, že nesprávně plnil svoji daňovou povinnost, když řada okolností nasvědčuje tomu, že tuto odpovědnost měl fotbalový klub.

Posouzení a argumentace Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud se při svém posouzení vrátil ke své předchozí argumentaci z výše uvedeného rozsudku, ve kterém bylo stanoveno, že: „činnost profesionálního sportovce není jednoduše podřaditelná pod pojem „závislá práce“ ve smyslu zákoníku práce. Nelze proto vyloučit, resp. dokonce považovat za protiprávní, uzavírání  i jiných než pracovních smluv mezi sportovci a jejich kluby. ... Současně však je třeba podotknout, že výše uvedené neznamená, že by mezi profesionálním sportovcem a klubem, za který hraje, pracovní smlouva uzavřena být nemohla či dokonce nesměla. Nejvyšší správní soud toliko zastává názor, že za současné situace značné neujasněnosti právního postavení profesionálních sportovců stát nemůže vynucovat jen jednu z možných forem jejich smluvní spolupráce s kluby, a to ani prostřednictvím daňové politiky.“

Jak sám Nejvyšší správní soud uvádí, zastává ve věci posouzení povahy činnosti profesionálního sportovce liberální postoj a zároveň řeší podobné případy přístupem case-by-case.

V tomto případě Nejvyšší správní soud po zvážení okolností případu jednoznačně upřednostnil samotnou dohodu mezi oběma subjekty – hráčem a klubem – ve které obě strany souhlasily s postavením hráče jako OSVČ a nikoliv jako osoby vykonávající pro klub závislou činnost.

NSS shrnul, že: „Lze tak uzavřít, že rozhodnutí finančních orgánů i městského soudu nejsou nezákonná, pakliže jsou založena na  právním názoru, že činnost stěžovatele byla v předmětném zdaňovacím období podřaditelná pod ustanovení § 7 a nikoliv § 6 zákona o daních z příjmů, jelikož se nejednalo o závislou činnost, nýbrž o tzv. jinou samostatnou výdělečnou činnost. Argumentace, použitá v těchto rozhodnutích, je plně slučitelná s ustálenou judikaturou zdejšího soudu, neboť je založena na premise, že jakkoliv vztah profesionálního sportovce k jeho klubu  vykazuje řadu znaků závislé činnosti, je s ohledem na specifičnost jeho činnosti nutno vždy podle konkrétních okolností dovodit, jakou povahu tato činnost má.“

Nejvyšší správní soud dále uvádí: „V nyní projednávaném případě přitom Nejvyšší správní soud nemá žádné pochybnosti v tom směru, že stěžovatel vstoupil do smluvního vztahu ke svému klubu dobrovolně jako OSVČ a nadále se tak i navenek a ve vztahu k finanční správě choval, takže není dán žádný rozumný důvod, pro který by měl být tento vztah zpětně redefinován.“

Na rozdíl od fotbalisty Nejvyšší správní soud spatřuje ve specifičnosti sportovní činnosti spíše nevhodnost podřazení výkonu sportovní činnosti pod pojem závislé práce: „Pokud stěžovatel argumentuje specifiky činnosti profesionálního fotbalisty spočívajícími v „legislativě“ Fotbalové asociace ČR, je třeba uvést, že právě i tato specifika odlišují činnost profesionálního fotbalisty od činnosti, běžně vykonávané v zaměstnaneckém vztahu (např. omezení plynoucí z maximální možné délky profesionální smlouvy, pravidla pro přestupy apod.). Pokud tedy stěžovatel nehodlá tato pravidla zcela zpochybnit kupř. z hlediska jejich zákonnosti či dokonce ústavnosti, což však zjevně nehodlal učinit, svědčí tato použitá argumentace spíše v neprospěch stěžovatele, který se snaží interpretovat činnost profesionálního fotbalisty jako závislou činnost. To by totiž ve svých důsledcích znamenalo použitelnost zákoníku práce na tento typ vztahu, který nicméně podobná omezení nepředpokládá.“

Specificity of sport

Samotná specifičnost sportovní činnosti je zásadou, která odlišuje tuto výjimečnou činnost od dalších lidských činností. Je faktem, že česká legislativa charakter výkonu sportovní činnosti nijak nedefinuje, tím spíše je obtížné jej podřadit pod zákonná ustanovení, která by zařadila výkon sportovní činnosti do jasné kategorie. Specifičnost sportovní činnosti není sice lehce podřaditelná pod ustanovení zákoníku práce, ale zároveň se stejně tak významným způsobem odlišuje od výkonu činnosti osobou samostatně výdělečně činnou.

Spíše ze setrvačnosti a nutno podotknout díky na první pohled výhodnějším podmínkám pro obě strany nejsou se sportovci v kolektivních sportech uzavírány smlouvy pracovněprávní. Tento přístup je však poněkud krátkozraký, jelikož umožňuje zřeknutí se celé řady práv a výhod, které by pro hráče plynuly z pracovněprávního vztahu.

Nejvyšší správní soud se staví k problematice logicky, když upřednostňuje svobodnou dohodu obou smluvních stran. Nicméně tak přehlíží samotnou realitu sportovního prostředí, kdy hráči jednoduše nejsou v rovnocenném postavení v jednání s kluby a jsou často nuceni podepisovat pouze jednostranně výhodné smlouvy. Otázkou zůstává, do jaké míry je tak hráčův projev vůle v podobě podpisu na hráčské smlouvě skutečně svobodný.

Více informací: Rozsudek NSS - 2 Afs 22/2012 - 31

Ladislav Řehák

The UCI recognises USADA decision in Armstrong case

Zdroj: www.UCI.ch 22.10.2012

The UCI has completed its review of USADA’s ‘Reasoned Decision’ and appendices in the case against Lance Armstrong. The UCI considered the main issues of jurisdiction, the statute of limitation the evidence gathered by USADA and the sanction imposed upon Mr. Armstrong. The UCI confirms that it will not appeal to the Court of Arbitration for Sport and that it will recognise the sanction that USADA has imposed. The USADA decision explains how riders on the USPS Team showed no inclination to share the full extent of what they knew until they were subpoenaed or called by federal investigators and that their only reason for telling the truth is because the law required them to do so. These riders have confronted their past and told their stories. Their accounts of their past provide a shocking insight into the USPS Team where the expression to ‘win at all costs’ was redefined in terms of deceit, intimidation, coercion and evasion. Their testimony confirms that the anti-doping infrastructure that existed at that time was, by itself, insufficient and inadequate to detect the practices taking place within the team. The UCI has always been the first international sporting federation to embrace new developments in the fight against doping and it regrets that the anti-doping infrastructure that exists today was not available at that time so as to render such evasion impossible. Many of the USPS Team riders have already acknowledged that the culture of cycling has now changed and that young riders today are no longer confronted with the same choices to use performance enhancing drugs. They are right to do so. The UCI has recognized the problem of doping within the sport and taken significant steps to confront the problem and to clean up cycling. Today’s riders are subject to the most innovative and effective anti-doping procedures and regulations in sport. Cycling has been a pioneer in the fight against doping in sport under the leadership of the UCI and this role has been recognised by WADA. Today’s young riders do not deserve to be branded or tarnished by the past or to pay the price for the Armstrong era. Cycling has a future and those who will define that future can be found among the young generation of riders who have chosen to prove that you can compete and win clean. Riders who were caught doping continue to do the sport a disservice by protesting that the UCI refused to engage with them. The reality is that these riders never contemplated such action until they were found positive by the UCI, and even then they refused to confess and co-operate with the UCI. Those riders who made the choice to stop using performance enhancing drugs, and to share their stories to enable the new generation of riders to learn from the mistakes that were made in the past, can continue to support clean cycling. The role that training and education has to play in discouraging doping at all levels is well recognised by the UCI. The UCI will engage with any rider that is willing to work with them in the fight against doping and interested in establishing what lessons can be learned and applied to its ‘True Champion or Cheat?” programme which is obligatory for all riders subject to anti-doping tests. This is not the first time cycling has reached a crossroads or that it has had to begin anew and to engage in the painful process of confronting its past. It will do so again with renewed vigor and purpose and its stakeholders and fans can be assured that it will find a new path forward. That process extends beyond the UCI and the anti-doping agencies including WADA, USADA, AFLD and CONI must contribute to it by also examining how many times they tested Lance Armstrong and by providing their own explanation for why he never tested positive in the tests that they respectively conducted. The UCI tested Tyler Hamilton 40 times and found him positive. It tested Floyd Landis 46 times and found him positive as the winner of the Tour de France. The list of riders that it has found positive does not end there. The UCI has tested Lance Armstrong 218 times. If Lance Armstrong was able to beat the system then the responsibility for addressing that rests not only with the UCI but also with WADA and all of the other anti-doping agencies who accepted the results. The UCI supports WADA’s decision to create a working group to examine ‘The Ineffectiveness of the Fight Against Doping in Sport’ and proposes that it commence its work by examining the effectiveness of the system in place to detect the use of performance enhancing substances in cycling. The UCI is committed to reviewing the environment upon which the sport operates in order to ensure that something like this never happens again. It has convened a special meeting of its Management Committee on Friday, October 26th to begin the process of examining the existing structures and introducing changes to safeguard the future of cycling.

Výpočet výše kompenzací za předčasné ukončení hráčské smlouvy – případy Matuzalem a Webster

V březnu tohoto roku zrušil švýcarský obecný soud rozhodnutí Mezinárodního soudu pro sport - CAS (Court of Arbitration for Sport). Poprvé v historii tak došlo na základě hmotněprávního přezkumu ke zrušení rozhodnutí CAS, přičemž v případě fotbalisty Matuzalema došlo podle švýcarského soudu k podstatnému porušení základních právních principů - substantive public policy. Již v minulosti došlo několikrát ke zrušení rozhodnutí CAS, nicméně se tak stalo vždy pouze na základě přezkumu procesní stránky, nikoliv samotného meritu věci.

Matuzalem vs. Shaktar Donetsk

Případ Matuzalem je jedním z nejznámějších případů týkající se výpočtu výše kompenzace za předčasné ukončení profesionální hráčské smlouvy. Brazilský hráč Matuzalem Francelino da Silva byl zakoupen ukrajinským klubem v roce 2004 za částku € 8.000.000. Nová hráčská smlouva obsahovala ustanovení, že v případě nabídky za hráče ve výši € 25.000.000 a vyšší je klub oprávněn hráče prodat. V červenci 2007 hráč ukončil předčasně svou smlouvu s odkazem na článek 17 Statusového předpisu FIFA (FIFA Regulations on the Status and Transfer of Players) a následně podepsal smlouvu se španělským klubem Real Zaragoza. Klub Shaktar Donetsk se obrátil na rozhodčí orgán FIFA (FIFA Dispute Resolution Chamber – FIFA DRC) s požadavkem ve výši právě € 25.000.000 jako kompenzaci za předčasné ukončení smlouvy. Hráč Matuzalem a klub Real Zaragoza nabídli částku € 3.200.000.

FIFA DRC rozhodlo, že částku, která je ve smlouvě určena jako oprávnění klubu hráče prodat, nelze považovat za tzv. kompenzační klauzuli, tedy ve smlouvě žádná takováto klauzule, ať již v podobě liquidated či buy out klauzule, nebyla sjednána. FIFA DRC přiznalo Shaktaru částku € 6.800.000. Při kalkulaci byly užity v prvé řadě hodnota zbývající smlouvy, přestupní částka, kterou za hráče zaplatil klub Shaktar Donetsk a nakonec kompenzace za jednání hráče v podobě nenadálého ukončení smlouvy (odůvodněno specifičností sportovní činnosti).

CAS jako odvolací orgán potvrdil, že částku € 25.000.000 nelze považovat za kompenzační klauzuli, ale zároveň zvýšil kompenzační částku na € 11.858.934, přičemž argumentoval výší hráčovy odměny v Realu Zaragoza a vzhledem ke schopnostem hráče započítal i šestiměsíční plat hráče v klubu Shaktar Donetsk.

Samotná FIFA rozhodnutí přivítala. Vnímala ho jako potvrzení důležitosti zásady smluvní stability. Zároveň ve svém vyjádření uvedla, že je nutné každý případ hodnotit individuálně a že článek 17 nepůsobí jako jednoduchá buy out klauzule, nýbrž je nutné vzít v potaz i další jednotlivosti případu.

Rozhodnutí o zákazu činnosti

Na základě žádosti klubu Shaktar Donetsk dále rozhodla FIFA o udělení zákazu činnosti samotnému hráči do té doby, dokud nebude předmětná částka zaplacena, jelikož články 22 a 64 Disciplinárního předpisu FIFA uložení takových dodatečných sankcí umožňují. Obecně legitimita specifické regulace FIFA byla navíc potvrzena v rozsudku švýcarského federálního soudu (rozhodnutí č. 4P.240/2006 z 5. ledna 2007).

Článek 22 FIFA Disciplinary Code:

A person may be banned from taking part in any kind of football-related activity (administrative, sports or any other).

Článek 64 odst. 4 FIFA Disciplinary Code:

A ban on any football-related activity may also be imposed against natural persons.

Dodatečný zákaz činnosti byl však obecně vnímán jako velmi problematický, a tak samotné rozhodnutí CAS bylo následně přezkoumáno švýcarským obecným soudem. Podle švýcarského práva může obecný soud přezkoumávat samotnou hmotněprávní stránku pouze v případě, že došlo k porušení základních právních principů a zásad – porušení veřejného pořádku na základě čl. 190 odst. 2 písmeno e) švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém, tedy kupříkladu princip ekvity, dobré víry, ochrana základních práv, princip pacta sunt servanda atp.

V tomto případě soud odůvodnil přípustnost hmotněprávního přezkumu a rozhodl, že zákaz činnosti mohl způsobit závažné porušení osobnostních práv hráče, protože nevzal v potaz, že by hráč na základě tohoto zákazu nemohl uzavírat jakékoliv smlouvy, což by mělo za následek zásah do jeho práv významným způsobem. Smluvní omezení ekonomické svobody tak bylo posouzeno jako nepřiměřené.

Samotný klub Shaktar Donetsk tak měl využít spíše možnosti civilního řízení k vymožení své pohledávky. Samotný zákaz činnosti by vedl navíc k paradoxní situaci, že hráč by byl zbaven možnosti výdělku, na základě kterého měl však předmětnou částku zaplatit.

Toto průlomové rozhodnutí švýcarského soudu změnilo dosavadní přístup soudu v přezkumu rozhodnutí CAS, a tak významným způsobem pozměnilo možnost vynucení vysokých finančních sankcí, které bývají ukládány hráčům a jejich klubům - tedy celý systém do této chvíle nedotknutelných disciplinárních opatření FIFA.

Webster vs. Hearts

Spory o rozsah kompenzací vedly i k předání sporu právě k FIFA DRC v případu fotbalisty Webstera. V roce 2006 byl FIFA DRC předán spor hráče skotské Premier league Andyho Webstera proti klubu Heart of Midlothian (Hearts). Hráč předčasně ukončil svou smlouvu s klubem Hearts, přičemž předpokládal, že kompenzace, kterou bude nucen zaplatit společně s novým klubem Wigan Athletic, bude vypočítána zhruba na částku £ 200.000 a zároveň vzhledem k tomu, že hráč ukončil smlouvu až po uplynutí tří-leté ochranné doby, nebude namístě ani žádná další sankce. Klub Hearts toto odmítl a podal spor k FIFA DRC, přičemž požadoval částku £ 5.037.311.

FIFA DRC rozhodlo, že došlo k jednostrannému ukončení hráčské smlouvy podle článku 17 a že k ukončení došlo mimo tzv. ochrannou lhůtu. Dále rozhodlo, že částka £ 199.976 představující hodnotu zbývající hráčské smlouvy není dostatečnou kompenzací, která by dostála principu smluvní stability, přičemž v rozhodnutí bylo stanoveno, že i ostatní kritéria musí být brána v potaz, tedy kupříkladu doba, po kterou hráč za Hearts hrál. Kompenzační částka byla tedy stanovena na £ 625.000.

Problematickou se v tomto rozhodnutí jevila zejména výše kompenzace, jelikož DRC nikterak nestanovilo, jak došlo právě k částce £ 625.000. Proto se strany odvolaly k orgánu CAS. Tento orgán označil rozhodnutí DRC za neplatné právě kvůli nedostatečnému odůvodnění výpočtu kompenzační částky, přičemž tento orgán nakonec ve sporu rozhodl, že výše kompenzační částky za předčasné ukončení kontraktu ze strany hráče činí pouhých £ 150.000, což v té době odpovídalo hodnotě zbývající hráčské smlouvy hráče u Hearts.

Význam tohoto rozhodnutí byl značný. Fotbalový svět ho vnímal jako nejdůležitější rozhodnutí od případu Bosman. FIFA toto rozhodnutí nicméně ostře kritizovala, když její prezident Sepp Blatter označil rozhodnutí za poškozující samotnou podstatu hry, zatímco hráčské asociace včele s FIFPro – mezinárodní hráčskou asociací – naopak rozhodnutí ve prospěch hráče přivítaly jako rozhodnutí směřující k větší svobodě všech fotbalových hráčů.