Nejvyšší správní soud opět k otázkám výkonu činnosti profesionálního sportovce

Nejvyšší správní soud (NSS) se znovu zabýval daňovou problematikou v souvislosti s výkonem činnosti profesionálního sportovce, konkrétně otázkami dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob. Tímto výměrem byl profesionálnímu fotbalistovi prvoligového klubu dodatečně stanoven základ daně a vyměřena daň.

Spornou otázkou bylo jednak posouzení daňové uznatelnosti výdajů za sportovní oblečení, vybavení a spotřebu sportovního materiálu, které údajně vynaložil hráč jako profesionální fotbalista a dále zvýšení nepeněžitých příjmů od samotného klubu profesionálního fotbalisty. Rozsudek však zasahuje i do oblasti sportovního práva, jelikož opět řeší spornou otázku povahy právního vztahu mezi hráčem a jeho klubem.

Profesionální hráč podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, jelikož nesouhlasil s tím, že činnost sportovce byla podřazena pod ustanovení § 7 zákona  č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a tvrdil, že tato činnost spadá pod ustanovení § 6 tohoto zákona.

Hráč se primárně domáhal, aby soud vycházel a priori ze zákonných podmínek, nikoliv ze samotné dohody mezi hráčem a klubem. Tak by se uplatnilo pravidlo, že dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné.

Hráč dále namítal, že jako profesionální sportovec nevystupoval jako jednotlivec, ale za tým jako celek a byl podroben přísné povinnosti dbát příkazů určených fotbalovým klubem (např. tréninkový plán, přítomnost na trénincích a zápasech, oblékání dresu, účast na reklamních akcích apod.). Ze znění smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti navíc plynulo, že míra závislosti na pokynech plátce byla absolutní.

Jinými slovy, hráč tvrdil, že postavení profesionálního fotbalisty splňuje znaky závislé činnosti, jeho činnost byla vykonávána pro jediný subjekt, zajišťoval jí plnění běžné činnosti druhého subjektu. Používal také majetek fotbalového klubu, přičemž mu nepatřilo prakticky nic, co ke své činnosti potřeboval. V tomto typu vztahu tak v podstatě šlo o výkon činnosti pod jménem klubu a byl dán i prvek sankční závislosti.

Hráč rovněž odkazoval na legislativu Fotbalové asociace České republiky (FAČR), přičemž se snažil poukázat na fakt, že předpisy FAČR na mnohých místech obsahují ustanovení, ze kterých může být dovozena značná závislost na klubu a která přinejmenším svým názvoslovím odkazují na ustanovení pracovního práva.

Tak kupříkladu Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv uvádí, že hráč na základě profesionální smlouvy „vykonává sportovní činnost jako své hlavní zaměstnání a že profesionální smlouvy může uzavírat pouze s kluby I. a II. ligy, kterým byla udělena licence.“ Dále podmínkou profesionální smlouvy je rovněž výše odměny, která nesmí být nižší než „minimální mzda.“

Hráč argumentoval rovněž dřívějším rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011 – 78, a proto se obrátil na NSS, aby ten rozhodl, zda  v případě nejasnosti právní úpravy a nejasnosti legislativy FAČR lze dát hráči fotbalu k tíži, že nesprávně plnil svoji daňovou povinnost, když řada okolností nasvědčuje tomu, že tuto odpovědnost měl fotbalový klub.

Posouzení a argumentace Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud se při svém posouzení vrátil ke své předchozí argumentaci z výše uvedeného rozsudku, ve kterém bylo stanoveno, že: „činnost profesionálního sportovce není jednoduše podřaditelná pod pojem „závislá práce“ ve smyslu zákoníku práce. Nelze proto vyloučit, resp. dokonce považovat za protiprávní, uzavírání  i jiných než pracovních smluv mezi sportovci a jejich kluby. ... Současně však je třeba podotknout, že výše uvedené neznamená, že by mezi profesionálním sportovcem a klubem, za který hraje, pracovní smlouva uzavřena být nemohla či dokonce nesměla. Nejvyšší správní soud toliko zastává názor, že za současné situace značné neujasněnosti právního postavení profesionálních sportovců stát nemůže vynucovat jen jednu z možných forem jejich smluvní spolupráce s kluby, a to ani prostřednictvím daňové politiky.“

Jak sám Nejvyšší správní soud uvádí, zastává ve věci posouzení povahy činnosti profesionálního sportovce liberální postoj a zároveň řeší podobné případy přístupem case-by-case.

V tomto případě Nejvyšší správní soud po zvážení okolností případu jednoznačně upřednostnil samotnou dohodu mezi oběma subjekty – hráčem a klubem – ve které obě strany souhlasily s postavením hráče jako OSVČ a nikoliv jako osoby vykonávající pro klub závislou činnost.

NSS shrnul, že: „Lze tak uzavřít, že rozhodnutí finančních orgánů i městského soudu nejsou nezákonná, pakliže jsou založena na  právním názoru, že činnost stěžovatele byla v předmětném zdaňovacím období podřaditelná pod ustanovení § 7 a nikoliv § 6 zákona o daních z příjmů, jelikož se nejednalo o závislou činnost, nýbrž o tzv. jinou samostatnou výdělečnou činnost. Argumentace, použitá v těchto rozhodnutích, je plně slučitelná s ustálenou judikaturou zdejšího soudu, neboť je založena na premise, že jakkoliv vztah profesionálního sportovce k jeho klubu  vykazuje řadu znaků závislé činnosti, je s ohledem na specifičnost jeho činnosti nutno vždy podle konkrétních okolností dovodit, jakou povahu tato činnost má.“

Nejvyšší správní soud dále uvádí: „V nyní projednávaném případě přitom Nejvyšší správní soud nemá žádné pochybnosti v tom směru, že stěžovatel vstoupil do smluvního vztahu ke svému klubu dobrovolně jako OSVČ a nadále se tak i navenek a ve vztahu k finanční správě choval, takže není dán žádný rozumný důvod, pro který by měl být tento vztah zpětně redefinován.“

Na rozdíl od fotbalisty Nejvyšší správní soud spatřuje ve specifičnosti sportovní činnosti spíše nevhodnost podřazení výkonu sportovní činnosti pod pojem závislé práce: „Pokud stěžovatel argumentuje specifiky činnosti profesionálního fotbalisty spočívajícími v „legislativě“ Fotbalové asociace ČR, je třeba uvést, že právě i tato specifika odlišují činnost profesionálního fotbalisty od činnosti, běžně vykonávané v zaměstnaneckém vztahu (např. omezení plynoucí z maximální možné délky profesionální smlouvy, pravidla pro přestupy apod.). Pokud tedy stěžovatel nehodlá tato pravidla zcela zpochybnit kupř. z hlediska jejich zákonnosti či dokonce ústavnosti, což však zjevně nehodlal učinit, svědčí tato použitá argumentace spíše v neprospěch stěžovatele, který se snaží interpretovat činnost profesionálního fotbalisty jako závislou činnost. To by totiž ve svých důsledcích znamenalo použitelnost zákoníku práce na tento typ vztahu, který nicméně podobná omezení nepředpokládá.“

Specificity of sport

Samotná specifičnost sportovní činnosti je zásadou, která odlišuje tuto výjimečnou činnost od dalších lidských činností. Je faktem, že česká legislativa charakter výkonu sportovní činnosti nijak nedefinuje, tím spíše je obtížné jej podřadit pod zákonná ustanovení, která by zařadila výkon sportovní činnosti do jasné kategorie. Specifičnost sportovní činnosti není sice lehce podřaditelná pod ustanovení zákoníku práce, ale zároveň se stejně tak významným způsobem odlišuje od výkonu činnosti osobou samostatně výdělečně činnou.

Spíše ze setrvačnosti a nutno podotknout díky na první pohled výhodnějším podmínkám pro obě strany nejsou se sportovci v kolektivních sportech uzavírány smlouvy pracovněprávní. Tento přístup je však poněkud krátkozraký, jelikož umožňuje zřeknutí se celé řady práv a výhod, které by pro hráče plynuly z pracovněprávního vztahu.

Nejvyšší správní soud se staví k problematice logicky, když upřednostňuje svobodnou dohodu obou smluvních stran. Nicméně tak přehlíží samotnou realitu sportovního prostředí, kdy hráči jednoduše nejsou v rovnocenném postavení v jednání s kluby a jsou často nuceni podepisovat pouze jednostranně výhodné smlouvy. Otázkou zůstává, do jaké míry je tak hráčův projev vůle v podobě podpisu na hráčské smlouvě skutečně svobodný.

Více informací: Rozsudek NSS - 2 Afs 22/2012 - 31

Ladislav Řehák