Nejvyšší správní soud opět k otázkám výkonu činnosti profesionálního sportovce

Nejvyšší správní soud (NSS) se znovu zabýval daňovou problematikou v souvislosti s výkonem činnosti profesionálního sportovce, konkrétně otázkami dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob. Tímto výměrem byl profesionálnímu fotbalistovi prvoligového klubu dodatečně stanoven základ daně a vyměřena daň.

Spornou otázkou bylo jednak posouzení daňové uznatelnosti výdajů za sportovní oblečení, vybavení a spotřebu sportovního materiálu, které údajně vynaložil hráč jako profesionální fotbalista a dále zvýšení nepeněžitých příjmů od samotného klubu profesionálního fotbalisty. Rozsudek však zasahuje i do oblasti sportovního práva, jelikož opět řeší spornou otázku povahy právního vztahu mezi hráčem a jeho klubem.

Profesionální hráč podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, jelikož nesouhlasil s tím, že činnost sportovce byla podřazena pod ustanovení § 7 zákona  č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a tvrdil, že tato činnost spadá pod ustanovení § 6 tohoto zákona.

Hráč se primárně domáhal, aby soud vycházel a priori ze zákonných podmínek, nikoliv ze samotné dohody mezi hráčem a klubem. Tak by se uplatnilo pravidlo, že dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné.

Hráč dále namítal, že jako profesionální sportovec nevystupoval jako jednotlivec, ale za tým jako celek a byl podroben přísné povinnosti dbát příkazů určených fotbalovým klubem (např. tréninkový plán, přítomnost na trénincích a zápasech, oblékání dresu, účast na reklamních akcích apod.). Ze znění smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti navíc plynulo, že míra závislosti na pokynech plátce byla absolutní.

Jinými slovy, hráč tvrdil, že postavení profesionálního fotbalisty splňuje znaky závislé činnosti, jeho činnost byla vykonávána pro jediný subjekt, zajišťoval jí plnění běžné činnosti druhého subjektu. Používal také majetek fotbalového klubu, přičemž mu nepatřilo prakticky nic, co ke své činnosti potřeboval. V tomto typu vztahu tak v podstatě šlo o výkon činnosti pod jménem klubu a byl dán i prvek sankční závislosti.

Hráč rovněž odkazoval na legislativu Fotbalové asociace České republiky (FAČR), přičemž se snažil poukázat na fakt, že předpisy FAČR na mnohých místech obsahují ustanovení, ze kterých může být dovozena značná závislost na klubu a která přinejmenším svým názvoslovím odkazují na ustanovení pracovního práva.

Tak kupříkladu Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv uvádí, že hráč na základě profesionální smlouvy „vykonává sportovní činnost jako své hlavní zaměstnání a že profesionální smlouvy může uzavírat pouze s kluby I. a II. ligy, kterým byla udělena licence.“ Dále podmínkou profesionální smlouvy je rovněž výše odměny, která nesmí být nižší než „minimální mzda.“

Hráč argumentoval rovněž dřívějším rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011 – 78, a proto se obrátil na NSS, aby ten rozhodl, zda  v případě nejasnosti právní úpravy a nejasnosti legislativy FAČR lze dát hráči fotbalu k tíži, že nesprávně plnil svoji daňovou povinnost, když řada okolností nasvědčuje tomu, že tuto odpovědnost měl fotbalový klub.

Posouzení a argumentace Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud se při svém posouzení vrátil ke své předchozí argumentaci z výše uvedeného rozsudku, ve kterém bylo stanoveno, že: „činnost profesionálního sportovce není jednoduše podřaditelná pod pojem „závislá práce“ ve smyslu zákoníku práce. Nelze proto vyloučit, resp. dokonce považovat za protiprávní, uzavírání  i jiných než pracovních smluv mezi sportovci a jejich kluby. ... Současně však je třeba podotknout, že výše uvedené neznamená, že by mezi profesionálním sportovcem a klubem, za který hraje, pracovní smlouva uzavřena být nemohla či dokonce nesměla. Nejvyšší správní soud toliko zastává názor, že za současné situace značné neujasněnosti právního postavení profesionálních sportovců stát nemůže vynucovat jen jednu z možných forem jejich smluvní spolupráce s kluby, a to ani prostřednictvím daňové politiky.“

Jak sám Nejvyšší správní soud uvádí, zastává ve věci posouzení povahy činnosti profesionálního sportovce liberální postoj a zároveň řeší podobné případy přístupem case-by-case.

V tomto případě Nejvyšší správní soud po zvážení okolností případu jednoznačně upřednostnil samotnou dohodu mezi oběma subjekty – hráčem a klubem – ve které obě strany souhlasily s postavením hráče jako OSVČ a nikoliv jako osoby vykonávající pro klub závislou činnost.

NSS shrnul, že: „Lze tak uzavřít, že rozhodnutí finančních orgánů i městského soudu nejsou nezákonná, pakliže jsou založena na  právním názoru, že činnost stěžovatele byla v předmětném zdaňovacím období podřaditelná pod ustanovení § 7 a nikoliv § 6 zákona o daních z příjmů, jelikož se nejednalo o závislou činnost, nýbrž o tzv. jinou samostatnou výdělečnou činnost. Argumentace, použitá v těchto rozhodnutích, je plně slučitelná s ustálenou judikaturou zdejšího soudu, neboť je založena na premise, že jakkoliv vztah profesionálního sportovce k jeho klubu  vykazuje řadu znaků závislé činnosti, je s ohledem na specifičnost jeho činnosti nutno vždy podle konkrétních okolností dovodit, jakou povahu tato činnost má.“

Nejvyšší správní soud dále uvádí: „V nyní projednávaném případě přitom Nejvyšší správní soud nemá žádné pochybnosti v tom směru, že stěžovatel vstoupil do smluvního vztahu ke svému klubu dobrovolně jako OSVČ a nadále se tak i navenek a ve vztahu k finanční správě choval, takže není dán žádný rozumný důvod, pro který by měl být tento vztah zpětně redefinován.“

Na rozdíl od fotbalisty Nejvyšší správní soud spatřuje ve specifičnosti sportovní činnosti spíše nevhodnost podřazení výkonu sportovní činnosti pod pojem závislé práce: „Pokud stěžovatel argumentuje specifiky činnosti profesionálního fotbalisty spočívajícími v „legislativě“ Fotbalové asociace ČR, je třeba uvést, že právě i tato specifika odlišují činnost profesionálního fotbalisty od činnosti, běžně vykonávané v zaměstnaneckém vztahu (např. omezení plynoucí z maximální možné délky profesionální smlouvy, pravidla pro přestupy apod.). Pokud tedy stěžovatel nehodlá tato pravidla zcela zpochybnit kupř. z hlediska jejich zákonnosti či dokonce ústavnosti, což však zjevně nehodlal učinit, svědčí tato použitá argumentace spíše v neprospěch stěžovatele, který se snaží interpretovat činnost profesionálního fotbalisty jako závislou činnost. To by totiž ve svých důsledcích znamenalo použitelnost zákoníku práce na tento typ vztahu, který nicméně podobná omezení nepředpokládá.“

Specificity of sport

Samotná specifičnost sportovní činnosti je zásadou, která odlišuje tuto výjimečnou činnost od dalších lidských činností. Je faktem, že česká legislativa charakter výkonu sportovní činnosti nijak nedefinuje, tím spíše je obtížné jej podřadit pod zákonná ustanovení, která by zařadila výkon sportovní činnosti do jasné kategorie. Specifičnost sportovní činnosti není sice lehce podřaditelná pod ustanovení zákoníku práce, ale zároveň se stejně tak významným způsobem odlišuje od výkonu činnosti osobou samostatně výdělečně činnou.

Spíše ze setrvačnosti a nutno podotknout díky na první pohled výhodnějším podmínkám pro obě strany nejsou se sportovci v kolektivních sportech uzavírány smlouvy pracovněprávní. Tento přístup je však poněkud krátkozraký, jelikož umožňuje zřeknutí se celé řady práv a výhod, které by pro hráče plynuly z pracovněprávního vztahu.

Nejvyšší správní soud se staví k problematice logicky, když upřednostňuje svobodnou dohodu obou smluvních stran. Nicméně tak přehlíží samotnou realitu sportovního prostředí, kdy hráči jednoduše nejsou v rovnocenném postavení v jednání s kluby a jsou často nuceni podepisovat pouze jednostranně výhodné smlouvy. Otázkou zůstává, do jaké míry je tak hráčův projev vůle v podobě podpisu na hráčské smlouvě skutečně svobodný.

Více informací: Rozsudek NSS - 2 Afs 22/2012 - 31

Ladislav Řehák

The UCI recognises USADA decision in Armstrong case

Zdroj: www.UCI.ch 22.10.2012

The UCI has completed its review of USADA’s ‘Reasoned Decision’ and appendices in the case against Lance Armstrong. The UCI considered the main issues of jurisdiction, the statute of limitation the evidence gathered by USADA and the sanction imposed upon Mr. Armstrong. The UCI confirms that it will not appeal to the Court of Arbitration for Sport and that it will recognise the sanction that USADA has imposed. The USADA decision explains how riders on the USPS Team showed no inclination to share the full extent of what they knew until they were subpoenaed or called by federal investigators and that their only reason for telling the truth is because the law required them to do so. These riders have confronted their past and told their stories. Their accounts of their past provide a shocking insight into the USPS Team where the expression to ‘win at all costs’ was redefined in terms of deceit, intimidation, coercion and evasion. Their testimony confirms that the anti-doping infrastructure that existed at that time was, by itself, insufficient and inadequate to detect the practices taking place within the team. The UCI has always been the first international sporting federation to embrace new developments in the fight against doping and it regrets that the anti-doping infrastructure that exists today was not available at that time so as to render such evasion impossible. Many of the USPS Team riders have already acknowledged that the culture of cycling has now changed and that young riders today are no longer confronted with the same choices to use performance enhancing drugs. They are right to do so. The UCI has recognized the problem of doping within the sport and taken significant steps to confront the problem and to clean up cycling. Today’s riders are subject to the most innovative and effective anti-doping procedures and regulations in sport. Cycling has been a pioneer in the fight against doping in sport under the leadership of the UCI and this role has been recognised by WADA. Today’s young riders do not deserve to be branded or tarnished by the past or to pay the price for the Armstrong era. Cycling has a future and those who will define that future can be found among the young generation of riders who have chosen to prove that you can compete and win clean. Riders who were caught doping continue to do the sport a disservice by protesting that the UCI refused to engage with them. The reality is that these riders never contemplated such action until they were found positive by the UCI, and even then they refused to confess and co-operate with the UCI. Those riders who made the choice to stop using performance enhancing drugs, and to share their stories to enable the new generation of riders to learn from the mistakes that were made in the past, can continue to support clean cycling. The role that training and education has to play in discouraging doping at all levels is well recognised by the UCI. The UCI will engage with any rider that is willing to work with them in the fight against doping and interested in establishing what lessons can be learned and applied to its ‘True Champion or Cheat?” programme which is obligatory for all riders subject to anti-doping tests. This is not the first time cycling has reached a crossroads or that it has had to begin anew and to engage in the painful process of confronting its past. It will do so again with renewed vigor and purpose and its stakeholders and fans can be assured that it will find a new path forward. That process extends beyond the UCI and the anti-doping agencies including WADA, USADA, AFLD and CONI must contribute to it by also examining how many times they tested Lance Armstrong and by providing their own explanation for why he never tested positive in the tests that they respectively conducted. The UCI tested Tyler Hamilton 40 times and found him positive. It tested Floyd Landis 46 times and found him positive as the winner of the Tour de France. The list of riders that it has found positive does not end there. The UCI has tested Lance Armstrong 218 times. If Lance Armstrong was able to beat the system then the responsibility for addressing that rests not only with the UCI but also with WADA and all of the other anti-doping agencies who accepted the results. The UCI supports WADA’s decision to create a working group to examine ‘The Ineffectiveness of the Fight Against Doping in Sport’ and proposes that it commence its work by examining the effectiveness of the system in place to detect the use of performance enhancing substances in cycling. The UCI is committed to reviewing the environment upon which the sport operates in order to ensure that something like this never happens again. It has convened a special meeting of its Management Committee on Friday, October 26th to begin the process of examining the existing structures and introducing changes to safeguard the future of cycling.

Výpočet výše kompenzací za předčasné ukončení hráčské smlouvy – případy Matuzalem a Webster

V březnu tohoto roku zrušil švýcarský obecný soud rozhodnutí Mezinárodního soudu pro sport - CAS (Court of Arbitration for Sport). Poprvé v historii tak došlo na základě hmotněprávního přezkumu ke zrušení rozhodnutí CAS, přičemž v případě fotbalisty Matuzalema došlo podle švýcarského soudu k podstatnému porušení základních právních principů - substantive public policy. Již v minulosti došlo několikrát ke zrušení rozhodnutí CAS, nicméně se tak stalo vždy pouze na základě přezkumu procesní stránky, nikoliv samotného meritu věci.

Matuzalem vs. Shaktar Donetsk

Případ Matuzalem je jedním z nejznámějších případů týkající se výpočtu výše kompenzace za předčasné ukončení profesionální hráčské smlouvy. Brazilský hráč Matuzalem Francelino da Silva byl zakoupen ukrajinským klubem v roce 2004 za částku € 8.000.000. Nová hráčská smlouva obsahovala ustanovení, že v případě nabídky za hráče ve výši € 25.000.000 a vyšší je klub oprávněn hráče prodat. V červenci 2007 hráč ukončil předčasně svou smlouvu s odkazem na článek 17 Statusového předpisu FIFA (FIFA Regulations on the Status and Transfer of Players) a následně podepsal smlouvu se španělským klubem Real Zaragoza. Klub Shaktar Donetsk se obrátil na rozhodčí orgán FIFA (FIFA Dispute Resolution Chamber – FIFA DRC) s požadavkem ve výši právě € 25.000.000 jako kompenzaci za předčasné ukončení smlouvy. Hráč Matuzalem a klub Real Zaragoza nabídli částku € 3.200.000.

FIFA DRC rozhodlo, že částku, která je ve smlouvě určena jako oprávnění klubu hráče prodat, nelze považovat za tzv. kompenzační klauzuli, tedy ve smlouvě žádná takováto klauzule, ať již v podobě liquidated či buy out klauzule, nebyla sjednána. FIFA DRC přiznalo Shaktaru částku € 6.800.000. Při kalkulaci byly užity v prvé řadě hodnota zbývající smlouvy, přestupní částka, kterou za hráče zaplatil klub Shaktar Donetsk a nakonec kompenzace za jednání hráče v podobě nenadálého ukončení smlouvy (odůvodněno specifičností sportovní činnosti).

CAS jako odvolací orgán potvrdil, že částku € 25.000.000 nelze považovat za kompenzační klauzuli, ale zároveň zvýšil kompenzační částku na € 11.858.934, přičemž argumentoval výší hráčovy odměny v Realu Zaragoza a vzhledem ke schopnostem hráče započítal i šestiměsíční plat hráče v klubu Shaktar Donetsk.

Samotná FIFA rozhodnutí přivítala. Vnímala ho jako potvrzení důležitosti zásady smluvní stability. Zároveň ve svém vyjádření uvedla, že je nutné každý případ hodnotit individuálně a že článek 17 nepůsobí jako jednoduchá buy out klauzule, nýbrž je nutné vzít v potaz i další jednotlivosti případu.

Rozhodnutí o zákazu činnosti

Na základě žádosti klubu Shaktar Donetsk dále rozhodla FIFA o udělení zákazu činnosti samotnému hráči do té doby, dokud nebude předmětná částka zaplacena, jelikož články 22 a 64 Disciplinárního předpisu FIFA uložení takových dodatečných sankcí umožňují. Obecně legitimita specifické regulace FIFA byla navíc potvrzena v rozsudku švýcarského federálního soudu (rozhodnutí č. 4P.240/2006 z 5. ledna 2007).

Článek 22 FIFA Disciplinary Code:

A person may be banned from taking part in any kind of football-related activity (administrative, sports or any other).

Článek 64 odst. 4 FIFA Disciplinary Code:

A ban on any football-related activity may also be imposed against natural persons.

Dodatečný zákaz činnosti byl však obecně vnímán jako velmi problematický, a tak samotné rozhodnutí CAS bylo následně přezkoumáno švýcarským obecným soudem. Podle švýcarského práva může obecný soud přezkoumávat samotnou hmotněprávní stránku pouze v případě, že došlo k porušení základních právních principů a zásad – porušení veřejného pořádku na základě čl. 190 odst. 2 písmeno e) švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém, tedy kupříkladu princip ekvity, dobré víry, ochrana základních práv, princip pacta sunt servanda atp.

V tomto případě soud odůvodnil přípustnost hmotněprávního přezkumu a rozhodl, že zákaz činnosti mohl způsobit závažné porušení osobnostních práv hráče, protože nevzal v potaz, že by hráč na základě tohoto zákazu nemohl uzavírat jakékoliv smlouvy, což by mělo za následek zásah do jeho práv významným způsobem. Smluvní omezení ekonomické svobody tak bylo posouzeno jako nepřiměřené.

Samotný klub Shaktar Donetsk tak měl využít spíše možnosti civilního řízení k vymožení své pohledávky. Samotný zákaz činnosti by vedl navíc k paradoxní situaci, že hráč by byl zbaven možnosti výdělku, na základě kterého měl však předmětnou částku zaplatit.

Toto průlomové rozhodnutí švýcarského soudu změnilo dosavadní přístup soudu v přezkumu rozhodnutí CAS, a tak významným způsobem pozměnilo možnost vynucení vysokých finančních sankcí, které bývají ukládány hráčům a jejich klubům - tedy celý systém do této chvíle nedotknutelných disciplinárních opatření FIFA.

Webster vs. Hearts

Spory o rozsah kompenzací vedly i k předání sporu právě k FIFA DRC v případu fotbalisty Webstera. V roce 2006 byl FIFA DRC předán spor hráče skotské Premier league Andyho Webstera proti klubu Heart of Midlothian (Hearts). Hráč předčasně ukončil svou smlouvu s klubem Hearts, přičemž předpokládal, že kompenzace, kterou bude nucen zaplatit společně s novým klubem Wigan Athletic, bude vypočítána zhruba na částku £ 200.000 a zároveň vzhledem k tomu, že hráč ukončil smlouvu až po uplynutí tří-leté ochranné doby, nebude namístě ani žádná další sankce. Klub Hearts toto odmítl a podal spor k FIFA DRC, přičemž požadoval částku £ 5.037.311.

FIFA DRC rozhodlo, že došlo k jednostrannému ukončení hráčské smlouvy podle článku 17 a že k ukončení došlo mimo tzv. ochrannou lhůtu. Dále rozhodlo, že částka £ 199.976 představující hodnotu zbývající hráčské smlouvy není dostatečnou kompenzací, která by dostála principu smluvní stability, přičemž v rozhodnutí bylo stanoveno, že i ostatní kritéria musí být brána v potaz, tedy kupříkladu doba, po kterou hráč za Hearts hrál. Kompenzační částka byla tedy stanovena na £ 625.000.

Problematickou se v tomto rozhodnutí jevila zejména výše kompenzace, jelikož DRC nikterak nestanovilo, jak došlo právě k částce £ 625.000. Proto se strany odvolaly k orgánu CAS. Tento orgán označil rozhodnutí DRC za neplatné právě kvůli nedostatečnému odůvodnění výpočtu kompenzační částky, přičemž tento orgán nakonec ve sporu rozhodl, že výše kompenzační částky za předčasné ukončení kontraktu ze strany hráče činí pouhých £ 150.000, což v té době odpovídalo hodnotě zbývající hráčské smlouvy hráče u Hearts.

Význam tohoto rozhodnutí byl značný. Fotbalový svět ho vnímal jako nejdůležitější rozhodnutí od případu Bosman. FIFA toto rozhodnutí nicméně ostře kritizovala, když její prezident Sepp Blatter označil rozhodnutí za poškozující samotnou podstatu hry, zatímco hráčské asociace včele s FIFPro – mezinárodní hráčskou asociací – naopak rozhodnutí ve prospěch hráče přivítaly jako rozhodnutí směřující k větší svobodě všech fotbalových hráčů.

Plný text rozhodnutí USADA

USADA Reasoned Decision

- Celý text rozhodnutí včetně dodatků na stránkách Americké antidopingové agentury

Smutný příběh Lance Armstronga

Případ Lance Armstronga je bezesporu nejznámější dopingovou kauzou všech dob. A to od okamžiku, kdy v červnu zástupci americké antidopingové agentury USADA (United States Anti-Doping Agency) oznámili, že disponují dostatečnými důkazy o tom, že slavný cyklista, mimo jiné vítěz sedmi titulů Tour de France, dopoval. Ne, že by to bylo bůhvíjaké nové podezření, několik měsíců zpátky totiž Armstrong úspěšně dobojoval jednu z mnoha dalších dopingových bitev. A nejinak tomu bylo i v předchozích letech.

Přesto je tato nová „kauza“ trochu jiná. Čím? USADA přišla pouze, a pravděpodobně, jen s nepřímými důkazy o údajné vině tohoto nejznámějšího cyklisty - symbolu vítězství člověka nad tělem nejen na asfaltu ale i v životě. Ale přeci něco, Lance Armstrong se totiž vzdal boje o očištění svého jména.

Opravdu, na první pohled byla jeho slova ze srpna 2012 vykládána jako jakési doznání, i když to samozřejmě cyklista nikdy neučinil. Zůstává však otázkou, proč se Armstrong rozhodl nepokračovat, alespoň prozatím, v boji s USADA. Kromě následně rozšířené desinformace, že Armstrong byl zbaven titulů z Tour de France, však jeho rozhodnutí zatím v podstatě nic neznamená. Jinak tomu bude až v okamžiku, kdy se rozhodnutím USADA začne zabývat Mezinárodní cyklistická unie UCI (Union Cycliste Internationale).

Historie dopingové kauzy

Ale nepředbíhejme. Celá anabáze dopingové aféry Lance Armstronga odstartovala dne 12. června 2012, kdy zástupci USADA předali Armstrongovi obvinění, podle něhož měl cyklista v letech 1998 až 2005 zneužívat celou řadu zakázaných látek jakými jsou například EPO (erythropoetin – hormon, který v těle podporuje tvorbu červených krvinek, často zneužíván právě v cyklistice), krevní transfuze, růstový hormon, testosteron nebo kortizon.

USADA podle svých informací disponuje deseti svědky, kteří údajně mohou dokázat Armstrongovu vinu a dále má prý k dispozici 38 vzorků, které vykazují „podezřelé výkyvy“ („suspicious fluctuations“). Vedle slavného cyklisty byli z nakládání s dopingovými látkami obviněni i manažer Johan Bruyneel, lékaři Michele Ferrari, Pedro Celaya, Luis Garcia (více o tomto muži ve starším příspěvku s názvem Případ Sáry Erraniové na sportovnipravo.blogspot.com) a masér Pepe Martin.

Armstrong v reakci na obvinění požadoval předložení konkrétních údajů, například jména zmiňovaných svědků, kteří mohou dokázat jeho vinu. USADA však neposkytla cyklistovi žádné další údaje s tvrzením, že není oprávněna tak činit.

Armstrong se proto proti obvinění bránil u obecného – federálního soudu, kde podal žalobu na zastavení vyšetřování. Mimo jiné tvrdil, že je porušováno jeho právo na spravedlivý proces. Soud však žalobu dne 20. srpna 2012 zamítl jako spekulativní a označil vyšetřování za oprávněné.

Důležitější však je, že v rozsudku zaznělo, že federální soud by se neměl vměšovat do disciplinárního řízení sportovních organizací, pokud tyto organizace nebudou porušovat vlastní pravidla. Soud také nezapomněl zároveň zkritizovat USADA za vágnost samotného obvinění a neochotu případ postoupit Mezinárodní cyklistické unii (UCI). "Je s podivem, že tyto organizace nejsou schopné spolupracovat na dosažení svého cíle," komentoval situaci soudce Sam Sparks.

Armstrong měl následně možnost se do 23. srpna 2012 rozhodnout, zda přijme obvinění USADA nebo zda se obrátí na arbitráž. A americký cyklista se v dané lhůtě překvapivě vyjádřil, že nechce nadále pokračovat se svou obhajobou před tímto orgánem. „V lidském životě nastávají okamžiky, kdy je třeba říci 'dost'. Pro mě tento okamžik nadešel teď. Vím, kdo vyhrál sedm titulů (Tour de France), můj tým ví, kdo vyhrál sedm titulů, a každý můj soupeř ví, kdo vyhrál sedm titulů.“

Armstrong zároveň označil spor s USADA za jednostranný a nespravedlivý a zdůraznil, že jeho nevinu podporují i stovky negativních antidopingových kontrol, kterým se před ukončením kariéry podrobil.

USADA tak rozhodla, že bude Armstrong zbaven všech titulů z let 1998 – 2005, což by znamenalo například odebrání všech sedmi titulů vítěze Tour de France a rovněž odebrání titulu vítěze Criterium de Dauphine nebo Tour de Swiss.

V této souvislosti je nutné připomenout, že samotná USADA nemá pravomoc odebrat cyklistovi jeho tituly. Přestože i o tom se vedou mnohé spory, USADA coby národní antidopingová agentura, která je samozřejmě i členem světové antidopingové agentury WADA (World Anti-Doping Agency) - nejvyšší autority v boji proti dopingu – nemá pravomoc sama rozhodnout a měla by to být pouze a jedině UCI.

Pokud soudce obecného soudu v USA odkázal na strukturu sportovních organizací, a vyloučil tak z jurisdikce obecný soud, měly by rozhodnout disciplinární orgány příslušného „svazu“ – tedy UCI.

A přestože od předání obvinění tomuto cyklistovi uběhlo již několik měsíců, stále není jasné, jakými konkrétními důkazy USADA disponuje. To by se měl svět dozvědět tento nebo příští týden, kdy USADA formálně předá UCI veškeré podklady, na základě kterých může dojít k rozhodnutí.

Samotná UCI se však staví k celé situaci velmi obezřetně a vyčkává s jakýmkoliv rozhodnutím do doby, než dostane od USADA kompletní podklady a důkazy o vině Lance Armstronga.

Kmotr Armstrong?

Sám Armstrong byl od začátku celé kauzy démonizován. Byl označen jako osoba, která měla vliv nad dopingovými kontrolami – údajně předem věděl, kdy bude vybrán k dopingové kontrole. Dokonce měl ovlivňovat i samotnou policii.

Odborný poradce Francouzské antidopingové agentury Michel Rieu řekl francouzskému listu Le Monde, že: “Armstrong byl vždy dopředu informován o mimosoutěžních dopingových kontrolách, takže měl čas na zametení stop. Mohl naředit svou krev nebo zaměnit moč. Bral EPO v malých dávkách, takže už se pak nedalo odhalit". No, trochu silná káva, že? Čtěte ale dál.

Francouzský právník Thibault de Montbrial, který například zastupoval cyklisty v tzv. Festina affair – dopingovém skandálu na Tour de France v roce 1998 – uvedl, že v roce 2005 francouzská policie musela na poslední chvíli zrušit plánovanou razii v hotelu Armstrongova týmu Discovery Channel v Pau.

"Vím z velmi dobrého zdroje, že tam přijeli vyšetřovatelé z Paříže a v pět hodin ráno, když stáli před hotelem, dostali stopku. Nevím, kdo vydal ten příkaz, ale ti vyšetřovatelé byli pěkně naštvaní, že se museli stáhnout. To je důkaz, že byl Armstrong ve Francii pod dobrou ochranou," řekl listu Journal du dimanche.

Další komentáře zase uvádí, že měl Armstrong k dispozici soukromé letadlo, které pravidelně převáželo dopingové látky pro jeho potřeby.

Zajímavé informace, vskutku, momentálně tyto informace však nelze s úspěšností vyvrátit, ba ani potvrdit.

Boj proti dopingu, dobrá vizitka WADA?

Jenže nejde pouze o Armstronga. Je na tomto místě nutné připomenout, že snahy mezinárodní antidopingové agentury o čistý sport se často zcela míjí účinkem. Oprávněně kritizované jsou zásahy do soukromí sportovců, povinné hlášení míst pobytu (tzv. whereabouts) stejně tak jako kontroly v pozdních večerních hodinách před samotným výkonem. Faktem je, že tyto praktiky negativně ovlivňují vrcholový sport a nejvíce výkony samotných sportovců.

Stejně tak nástroje, kterými WADA potažmo antidopingové výbory disponují, nedávají sportovcům možnost se vždy úspěšně bránit, tím spíše v případě, kdy k usvědčení sportovců z dopingu stačí pouze nepřímé důkazy.

Absurdní potom je, když prezident WADA John Fahey absolutně odmítá vstoupit v jednání se zástupci jednotlivých sportovců. „Tyto organizace (asociace sportovců, hráčské asociace atp.) v žádném případě nejsou reprezentanty sportovců. Všem doporučuji, aby těmto organizacím nedali žádný manévrovací prostor,” uvedl před zahájením Letních olympijských her v Londýně.

Vleklá kauza z nejasným koncem

Dnes je 9. října 2012 a nezúčastněný divák nemá v případu jasno. Ale zřejmě ani zúčastnění na tom nejsou o moc lépe. USADA rozhodla, i když neměla plnou pravomoc rozhodnout. Konkrétní důkazy ani jména svědků nebyly zveřejněny. Armstrong má možná něco za lubem, když se rozhodl neobrátit se na arbitráž, ale nikdo neví co. USADA až podezřele protahuje předání všech podkladů případu k UCI.

V současnosti se však dá říci, že UCI je spíše nakloněna rozhodnutí USADA, ale přesto nechce rozhodnout do té doby, než bude mít k dispozici konkrétní podklady a důkazy. I to však může být pouze záminka. Kdo si dokáže představit, že UCI potopí největší legendu cyklistiky? Ale stát se může opravdu všechno.

A tak se celý svět spíše baví na adresu Armstronga či na adresu USADA. Což je to poslední, co by úspěšná kampaň na boj proti dopingu, jak je prezentována agenturou WADA, potřebovala.

To, jestli Armstrong dopoval je zatím velkou záhadou. Bez hledu na to však postup USADA vzbuzuje spíše pochybnosti. Každý případ by měl sledovat principy spravedlivého procesu a tedy respektování základních procesních pravidel, a to bez ohledu na to, zda případ řeší obecné soudy či sportovní struktury za pomoci vlastních orgánů. Zásada presumpce neviny v tomto případě bohužel respektována příliš nebyla.

V současnosti se tak skutečně jedná spíše o „Hon na čarodějnice“, jak kauzu označuje sám Armstrong, než o řádný proces s cílem usvědčit jednoho z nejvýznamnějších a do nedávné doby nejrespektovanějších sportovců světa.