Výkon činnosti profesionálního fotbalového hráče

Lze říci, že náhled na výkon činnosti profesionálního fotbalového hráče v České republice se svou povahou stále vymyká evropskému standartu, dle kterého logicky a s přihlédnutím k charakteru a všem specifikám sportovní činnosti, je výkon posuzován za závislou práci dle předpisů pracovního práva.[1] Definování hráčské smlouvy jako smlouvy pracovněprávní nalezneme i v judikatuře Soudního dvora a rovněž v mnohých klíčových předpisech evropského i světového fotbalu v čele se Statusovým předpisem, a rovněž ve významných dokumentech jako například výše zmíněné Memorandum o porozumění.

Praxe v České republice je tedy stále odlišná. V současnosti jsou profesionální hráčské smlouvy uzavírány jako smlouvy občanskoprávní, resp. obchodněprávní, tedy smlouvy inominátní. Smlouvu inominátní, jakožto smlouvu atypickou je možné uzavřít za předpokladu, že její ustanovení nejsou v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku, tedy v rozporu s obsahem a účelem tohoto zákona.[2] Obecně je v této souvislosti nutné zmínit, že velký důraz je u inominátních smluv kladen právě na jasné a bezrozporné vymezení obsahu těchto smluv, tedy vzájemných práv a povinností, aby tak nedošlo k neplatnosti smluv ex tunc v důsledku nedostatečně určeného předmětu.[3] V tomto ohledu pak profesionální hráčská smlouva umožňuje široké spektrum velmi konkrétní úpravy týkající se práv a povinností.

Pokud přijmeme výše uvedené nahlížení na profesionální hráčské smlouvy ve fotbale, kdy nedochází ke vzniku pracovněprávního vztahu a rovněž ani žádný jiný právní ani sportovní předpis neupravuje tuto problematiku, musíme vycházet z jedné ze základních zásad, na které stojí celé soukromé právo a tou je zásada legální licence, která se promítá i do § 51 občanského zákoníku: „Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.“

Tyto smlouvy lze poté rozdělit podle jejich charakteru, tedy na smlouvy občanskoprávní či obchodněprávní, které se řídí dle § 51 občanského zákoníku, resp. podle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákona. Zejména neujasněnost ze strany sportovních organizací[4] má za následek, že v současnosti je možné uzavírat v českém fotbalovém prostředí oba typy smluv, tedy jak smlouvy občanskoprávní tak i smlouvy obchodněprávní. Je však nutné doplnit, že hráčská smlouva, která má povahu obchodněprávní, musí obsahovat výslovný projev vůle, ze kterého je patrné, že se závazkový smluvní vztah, který tedy není vymezen v § 261, bude řídit ustanoveními obchodního zákoníku. Často je však režim těchto smluv podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku zmíněn jen okrajově, což v praxi působí další spory.

Pro charakterizování způsobu výkonu činnosti profesionálního fotbalového hráče je tak nutné vzít v úvahu zejména občanský zákoník, obchodní zákoník, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“) a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. S ohledem na specifickou povahu činnosti profesionálního fotbalového hráče je nutné věnovat zvýšenou pozornost právě definování samotného způsobu výkonu jeho činnosti, jakož i jasnému vymezení této otázky ze strany zákonodárce.[5]

Profesionální fotbalový hráč je tedy v České republice považován za tzv. osobu samostatně výdělečně činnou (dále jen „OSVČ“). Právě díky absenci kogentní právní úpravy, která by jasně definovala status profesionálního fotbalisty a sportovce vůbec, dochází v praxi k využívání institutu OSVČ. Tato skutečnost však s sebou nese mnohá negativa v podobě povinností, které jsou přenášené na fotbalové hráče, tedy zejména povinnosti odvádět zálohy na zdravotní a sociální pojištění, povinnost podávat daňová přiznání apod. Logickým důsledkem je i fakt, že profesionální hráči nedisponují zejména sociálními právy, které by plynuly z případného pracovněprávního vztahu. Obecně je ovšem nutné nahlížet na tyto skutečnosti v rovině praktické, kdy hráči uzavírají smlouvy svobodně a dobrovolně s ohledem na finanční souvislosti, které přináší současný daňový systém v České republice.

De iure může být tedy profesionální fotbalový hráč jakožto OSVČ v České republice – a obecně i sportovec – teoreticky považován za (i) osobu samostatně výdělečně činnou provozující živnost, (ii) osobu samostatně výdělečně činnou vykonávající nezávislé povolání, či (iii) zaměstnance. Samotné stanovení konkrétního způsobu výkonu sportovní činnosti u fotbalových hráčů je možné učinit v rámci rozlišení způsobu výkonu této sportovní činnosti v jiných sportovních odvětvích s ohledem na porovnání charakteristik kolektivních a individuálních sportů. Přestože není sporu o tom, že fotbaloví hráči jsou typickými představiteli kolektivních sportů, je přesto nutné vymezit základní rozdíly.

Výkon činnosti sportovce realizující svou sportovní činnost v rámci individuálního sportu je chápán zcela odlišně. Prvek nezávislosti u tohoto sportovce je nutno chápat jako vůdčí pojmový rys. Přesto může být (a v profesionálním sportu k tomu ve většině případů dochází) součástí sportovního klubu. 

Tento fakt však značí spíše určitou příslušnost sportovce ke sportovnímu klubu, tedy součást organizační skupiny, kdy tento klub není chápán jako samostatný subjekt, který se svým jménem účastní sportovních soutěží. Individuální sportovec se soutěží účastní vlastním jménem, sám rozhoduje, zda se soutěže zúčastní a jeho rozhodnutí nemá vliv na sportovní výkon ostatních členů sportovního klubu. Do právních vztahů vstupuje na vlastní odpovědnost a často i volba trenéra a realizačního týmu probíhá ze strany sportovce, což je nepředstavitelné v kolektivních sportech. Břemeno většiny rozhodování tak je přesunuto na stranu sportovce. Z těchto důvodů často dochází k prospěšné organizaci individuálních sportovců, kdy se dobrovolně některých atributů nezávislosti vzdávají. Přesto však prvek nezávislosti přetrvává.

Na druhé straně sportovec, tedy v našem případě profesionální fotbalový hráč, který vykonává sportovní činnost v kolektivních sportech, nenabývá nezávislosti a je součástí subjektu, který se přímo účastní sportovních soutěží – fotbalového klubu. Sportovec sám nevystupuje primárně pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Sportovec je plně podřízen rozhodnutí klubu, nemá žádný vliv na prostředí, ve kterém trénuje, tím spíše nemá vliv na personální obsazení týmu, jehož je součástí. Všechny povinnosti s tím spojené přebírá fotbalový klub, který hráče řídí a rozhoduje o míře zapojení do sportovní činnosti klubu. Logickým důsledkem je i fakt, že veškeré příjmy i náklady nese klub, který rozhoduje o výši příjmů pro jednotlivé fotbalové hráče.

Tato dichotomie povahy výkonu sportovní činnosti je zcela zjevná a zároveň charakterizuje míru zapojení profesionálního fotbalového hráče v rámci jiného subjektu, fotbalového klubu. Pokud došlo k definování jednotlivých odlišností kolektivního a individuálního sportu, je možné přistoupit k posouzení jednotlivých způsobů výkonu činnosti profesionálního fotbalového hráče.

Profesionální fotbalový hráč jako osoba samostatně výdělečně činná provozující živnost

Při posuzování výkonu činnosti profesionálního fotbalového hráče, který provozuje živnost, je v prvé řadě nutné vymezit soulad s požadavky živnostenského zákona. Tento zákon v § 2 a 3 vymezuje pojem živnost jak pozitivním, tak negativním způsobem. V prvé řadě se tak živností rozumí „soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.“ K těmto základním znakům následně patří ještě nutnost splnit další tzv. všeobecné podmínky provozování živnosti,[6] kterými jsou dosažení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům jakož i bezúhonnost.[7] Následný taxativně pojatý negativní výčet v § 3 samotný výkon sportovní činnosti neobsahuje, a proto je možné a contrario podrobněji analyzovat soulad sportovní činnosti s pojmovými znaky živnosti dle § 2 živnostenského zákona.

V prvé řadě sem patří požadavek soustavné činnosti, který je rovněž imanentní výkonu sportovní činnosti. Profesionální fotbaloví hráči jsou nuceni provozovat činnost soustavně, jakýkoliv výpadek ve výkonu ve vysoce konkurenčním prostředí, které vyžaduje plné tréninkové nasazení, není dost dobře možný. Podobné vymezení je obsaženo rovněž v jednotlivých hráčských smlouvách. Zřejmě nejspornějším se však jeví podmínka samostatnosti výkonu sportovní činnosti. Samostatností se rozumí absence závislosti, kdy prvek řízení jinou osobou je zcela potlačen. Ad absurdum fotbalový hráč by tak měl sám rozhodovat o tom, zda bude nastupovat k jednotlivým soutěžním utkáním apod. Byť je to velmi účelový závěr, je možné dovodit, že při doslovném splnění podmínky samostatnosti dojde k nemožnosti podřazení výkonu činnosti profesionálního fotbalového hráče pod tuto podmínku živnosti.

Mezi další podmínky patří výkon vlastním jménem, jakožto typický rozlišovací znak podnikání oproti závislé činnosti, při které je veškerá činnost považována za činnost zaměstnavatele, konaná zaměstnancem výlučně pro tohoto zaměstnavatele.[8] V tomto případě by tak fotbalový hráč činil veškeré právní úkony při své podnikatelské činnosti pod svou firmou, pokud by byl zapsán do obchodního rejstříku, případně pod jménem a příjmením v případě, že by do tohoto rejstříku zapsán nebyl. Ve fotbale jakožto kolektivním sportu však jde o výkony hráče, které jsou a priori součástí výkonu celého mužstva. Sportovní činnosti se tak fotbalista neúčastní pod svým jménem, ale pod jménem sportovního klubu. V tomto případě je však možné uznat, že jednotliví hráči jsou snadno identifikovatelní na hřišti (jména na dresu, typická herní pozice, snaha hráče o výjimečný výkon, individualita hráče a jeho herního projevu apod.), a proto by při extenzivním výkladu bylo možné výkon vlastním jménem v omezeném rozsahu odvodit.

Výkon práce na vlastní odpovědnost je dalším problematickým znakem při podřazení výkonu sportovní činnosti hráče pod pojem živnost. Situace, kdy hráč odpovídá za výsledky své činnosti sám, je více než sporná. Odpovědnost za hráčovo jednání je přenášena právě na klub, pro který hráč vykonává sportovní činnost. Mezi další podmínky patří i snaha o dosažení zisku, která je pro hráče skutečně hlavním motivem,[9] a proto je alespoň tento znak splněn bezvýjimečně. Navíc čl. 1 Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv FAČR stanoví, že „na základě profesionální smlouvy vykonává hráč sportovní činnost jako své hlavní zaměstnání“. Pokud ponecháme stranou nevhodnou a nepatřičnou formulaci pojmu „zaměstnání“, lze tento výňatek interpretovat jako zásadu, že profesionální fotbalista vykonává sportovní činnost jako svou hlavní, nejčastěji jedinou výdělečnou činnost.

Mezi další podmínky, které stanoví živnostenský zákon, patří i všeobecné podmínky pro provozování živnosti, tedy dostatečný věk, způsobilost k právním úkonům a rovněž bezúhonnost. Tyto podmínky však nedisponují možností alternativního výkladu či připuštění výjimek, přičemž jejich splnění je podmíněno doložením příslušných písemností (rodný list, prokázání se občanským průkazem, výpis z rejstříku trestů). V této souvislosti je nutné zdůraznit, že profesionální fotbalový hráč může svou činnost vykonávat i v případě, pokud je mladší 18 let, kdy nejspíše nebude disponovat způsobilostí k právním úkonům v plném rozsahu. Výkon sportovní činnosti fotbalovými hráči, kteří nedovršili věku 18 let, stanoví Statusový předpis FIFA a stejně tak výše zmíněná Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv FAČR, která implementuje ustanovení Statusového předpisu: „Profesionální smlouvu je možno uzavřít s hráčem, který dovršil 15 let věku.“[10] Rovněž lze dovodit i výkon sportovní činnosti profesionálního fotbalového hráče, přestože není splněna podmínka bezúhonnosti.

Je tak možné učinit závěr, že profesionální fotbaloví hráči vykonávají svou činnost soustavně, nikoliv samostatně, převážně nikoliv vlastním jménem, za výsledky sportovního klubu rovněž nenesou přímou odpovědnost a nesoutěží nezávisle, když jsou vázáni především pokyny trenérů a vedení sportovního klubu, přitom dále nemusí splňovat zejména podmínky všeobecné stanovené živnostenským zákonem.

Výše uvedené zcela jasně zpochybňuje výkon sportovní činnosti profesionálního fotbalového hráče, jakož i jiného hráče v podobných kolektivních sportech, na základě živnostenského zákona v rámci provozování živnosti. Vzhledem k podstatě kolektivního sportu, jehož zástupci – fotbaloví hráči – vykonávají takovou sportovní činnost, která se zjevně vymyká znakům, které jsou základní podmínkou živnosti, nelze tuto sportovní činnost podřadit pod jednotlivá ustanovení vymezující živnost v živnostenském zákoně.

            

Nad rámec je vhodné doplnit, že tento způsob výkonu sportovní činnosti je naopak v omezené míře charakteristický zejména v individuálních sportech v České republice. Živnost v individuálních sportech tak může být provozována na základě § 25 živnostenského zákona. V tomto případě se jedná o živnost volnou. Současně podrobněji je obor činnosti popsán v příloze č. 4 k tomuto zákonu pod č. 74 jako: „Provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovní činnosti“.[11] V praxi může činit výkladové obtíže zejména podobnost s „poskytováním tělovýchovných a sportovních služeb“,[12] jakožto živností vázanou. Tato činnost se však nevztahuje na profesionální činnost sportovců, přičemž z povahy institutu živnosti vázané je dále požadována odborná způsobilost, v tomto případě osvědčení o rekvalifikaci či doklad o odborné kvalifikaci, vyšší odborné vzdělání či vysokoškolské vzdělání.  

Profesionální fotbalový hráč jako osoba samostatně výdělečně činná vykonávající nezávislé povolání

Mezi další formy výkonu činnosti fotbalových hráčů – sportovců v České republice – je výkon tzv. nezávislého povolání, přičemž § 7 odst. 2 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., zákon o daních z příjmů, upravuje „příjmy z výkonu nezávislého povolání, které není živností ani podnikáním podle zvláštních předpisů“. V tomto případě tak jde o příjmy z tzv. jiné samostatné výdělečné činnosti. Je rovněž nutné zmínit ustanovení, které definuje příjmy ze zdrojů na území České republiky jako příjem z „osobně vykonávané činnosti na území České republiky nebo zde zhodnocované veřejně vystupujícího umělce, sportovce, artisty a spoluúčinkujících osob, bez ohledu na to, komu tyto příjmy plynou a z jakého právního vztahu“. [13] Toto ustanovení je nutno chápat ve vztahu speciality k § 22 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, které se týká zdanění příjmů dosahovaných na území České republiky „prostřednictvím stálé provozovny.“ To má důsledky pro fotbalové hráče, kteří jsou tzv. daňovými rezidenty jiné země, typicky se tak bude jednat kupříkladu o slovenského fotbalistu, který vykonává sportovní činnost na území České republiky, jehož příjmy budou podléhat zdanění zvláštní sazbou daně dle samostatného základu daně.[14]

Na základě definice podnikatele dle obchodního zákoníku však není možné zařadit fotbalového hráče do kategorie osob které „podnikají na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů“,[15] a tak není možné uzavřít, že profesionální fotbalista je podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku. V případě uzavření sportovní smlouvy jako smlouvy obchodněprávní, tedy v případě tzv. fakultativního obchodu, z výše uvedeného závěru vyplývá, že profesionální fotbalový hráč bude požívat zvláštní ochrany, kterou poskytuje § 262 obchodního zákoníku jako smluvní strana, která není podnikatelem, v případě uzavření smlouvy dle tohoto zákona. Běžně totiž tzv. fakultativní obchod umožňuje například vyloučení možnosti odstoupení od smlouvy při uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek,[16] jelikož v obchodních závazkových vztazích by tato možnost odstoupení patrně vedla k častému zneužívání, a tak k nepříznivé situaci při podnikání. Z toho vyplývá, že dohoda o volbě režimu obchodního zákona nesmí být k tíži profesionálního fotbalového hráče, který není podnikatelem, pod sankcí neplatnosti.[17] Naposledy je nutné doplnit, že výše zmíněná ochrana smluvní strany, která je nepodnikatelem, je vzhledem k ustanovení předpisů FAČR značně omezena[18] a případy, kdy profesionální fotbalový hráč namítal neplatnost smluvních ustanovení z výše uvedených důvodů se neobjevují.

Fotbaloví hráči tak při výkonu nezávislého povolání nejsou nijak omezeni zvláštními kogentními normami a právě zařazení do kategorie nezávislého povolání poskytuje specifické sportovní činnosti dle právního řádu České republiky požadovaný prostor. Přestože se názory na právní postavení profesionálních fotbalových hráčů a obecně i sportovců jako osob samostatně výdělečně činných liší, lze obecně shrnout, že v situaci, kdy není naplněna definice živnosti dle živnostenského zákona a zároveň nejsou splněny tzv. všeobecné podmínky provozování živnosti dle tohoto zákona, podřazení výkonu činnosti profesionálních fotbalových hráčů pod výkon nezávislého povolání se jeví nejvhodnějším.

Profesionální fotbalový hráč jakožto zaměstnanec

Třetí, byť de lege lata spíše teoretickou kategorií, je způsob výkonu sportovní činnosti profesionálního fotbalového hráče v rámci pracovněprávního vztahu při výkonu závislé práce. Již v úvodu polemik nad (ne)vhodností aplikace zákoníku práce na oblast sportu je nutné zdůraznit, že v současné době je toto téma považováno za jednu z nejproblematičtějších otázek profesionálního fotbalu v Evropě. Ve většině zemí západní Evropy jsou sportovci provozující kolektivní sporty považováni za zaměstnance v pracovněprávním vztahu[19] na rozdíl od většiny postkomunistických zemí, kde je na fotbalové hráče nahlíženo stále jako na osoby samostatně výdělečně činné.

Samotné odlišení závislé práce od samostatné práce a jednotlivé rozdíly z toho plynoucí se promítají především v oblasti sociálního zabezpečení, dále v odpovědnostních vztazích, kdy zaměstnanec odpovídá za škodu v zákonem omezené výši, jakož i v oblasti sociálních výhod, které jsou přiznány zaměstnancům na rozdíl od OSVČ, tedy konkrétně zejména možnost organizace v odborových organizacích, výhody plynoucí z uzavřených kolektivních smluv atp. Téma rozlišení závislé práce a samostatné výdělečné činnosti je přitom aktuálním tématem nejen v České republice. V oblasti práva Evropské unie je sice hranice mezi závislou prací a samostatně výdělečnou činností ponechána vnitrostátní úpravě, Soudní dvůr Evropské unie v uvedeném rozhodnutí Bosman dovodil, že ustanovení o volném pohybu zaměstnanců se vztahují i na organizace UEFA a FIFA. Přesto není judikatura tohoto soudu jednotná, když vezmeme v úvahu rozhodnutí Walrave a Koch či Dona proti Mantero, kde se Soudní dvůr vyhnul jasnému určení zda se jedná o výkon závislé práce či samostatné práce, a naposledy rozhodnutí Deliege týkající se individuálních sportů, kdy se Soudní dvůr přiklonil spíše k výkonu samostatné výdělečné činnosti.[20] Na úrovni mezinárodní je vhodné k doplnění připomenout Doporučení Mezinárodní organizace práce, které určilo předpoklad, že výkon práce se považuje za výkon v pracovním poměru, pokud jsou splněny byť jen určité základní předpoklady,[21] jakož i podobný přístup evropských států k této problematice.

Pokud odhlédneme od současné praxe v profesionálním fotbale v České republice[22] a připustíme teoretickou možnost aplikace předpisů pracovního práva na právní vztah mezi profesionálním fotbalovým hráčem a jeho klubem, z logiky věci dojdeme k závěru, že sportovní činnost v tomto ohledu bude považována za závislou práci, tedy fotbalový hráč za zaměstnance a příslušný klub za jeho zaměstnavatele. V této souvislosti je nutno rovněž připomenout, že počínaje 1. lednem 2012 došlo ke změně definice závislé práce v zákoníku práce,[23] která v současnosti umožňuje podřadit pod pojem závislé práce mnohem větší počet případů vykonávané činnosti, pro kterou je typický vztah nadřízenosti a podřízenosti. Účelem zákonodárce bylo, mimo jiné, postihovat zakázané případy tzv. Švarc systému.[24] A právě tyto postihy je možné rovněž teoreticky uvažovat v případě fotbalových klubů vzhledem k charakteru činnosti fotbalových hráčů, zejména s ohledem na jejich organizační závislost na fotbalovém klubu, kdy svobodná volba hráče je potlačena.

Závislá práce profesionálního fotbalového hráče

Pojem závislé práce, který je definován v zákoníku práce, umožňuje odlišný pohled na sportovní činnost fotbalového hráče s ohledem na důsledky, které přináší pracovněprávní vztah. V prvé řadě je nutné vymezit jednotlivá specifika sportovní činnosti profesionálního fotbalisty v porovnání s rigidním zněním zákoníku práce, který neposkytuje mnoho prostoru pro specifickou povahu výkonu sportovní činnosti, nýbrž tuto činnost svazuje svými kogentními ustanoveními, která nejsou v souladu s ustálenými pravidly a předpisy sportovních organizací. V prvé řadě se jedná o trvání smlouvy, jelikož zákoník práce v § 39 vymezuje možnost sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou, resp. v případě smlouvy na dobu určitou definuje maximální přípustnou délku pracovní smlouvy na tři roky. Statusový předpis FIFA však umožňuje uzavírání hráčských smluv ve fotbale pouze na dobu určitou, a to až na dobu pěti let, když v čl. 18 stanoví, že: „Minimální doba platnosti smlouvy je od data zahájení její platnosti do konce sezóny, maximální doba platnosti smlouvy pak nesmí přesáhnout pět let. Smlouvy s jinou dobou platnosti jsou povoleny pouze za předpokladu, že jsou v souladu se zákony příslušné země.“ Implementací tohoto ustanovení do předpisů FAČR je Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv, která v čl. 2 odst. 1 stanoví, že: „Profesionální smlouva musí mít písemnou formu a musí být sjednána nejméně na dobu 1 roku a nejdéle na dobu 5 let.“ Z toho plyne, že hráčské smlouvy ve fotbale je možné uzavírat pouze na dobu určitou, a to až na dobu pěti let, přičemž cílem tohoto ustanovení je snaha umožnit fotbalovému hráči sportovní rozvoj s vysokou mírou právní jistoty. Tuto možnost však neumožňuje dikce zákoníku práce. Na základě interpretace zmíněného čl. 18 je nutné brát v potaz právní úpravu příslušné země s ohledem na délku hráčské smlouvy, avšak zmiňovanou „jinou dobou platnosti“ lze rozumět pouze smlouvy uzavírané na dobu delší pěti let, tedy nikoliv smlouvy na kratší dobu, což český právní řád rovněž neumožňuje.

Další problematickou oblastí je i samotná aplikace zkušební doby, která je v zákoníku práce vymezena na základě § 35. Z povahy výkonu činnosti profesionálního fotbalového hráče je institut zkušební doby neaplikovatelný. Statusový předpis stejně tak jako jiné předpisy FIFA použití zkušební doby neumožňují, jelikož by se jednalo o zásadní porušení principů, na kterých je vztah mezi fotbalovým hráčem a klubem založen. Je obtížné si představit, že hráči bude platně ukončena hráčská smlouva na základě jednostranného právního úkonu ze strany jeho klubu. S ohledem na omezenou možnost přestupů fotbalových hráčů, které jsou umožněny pouze v rámci tzv. přestupních období (přestupních oken),[25] by tak došlo k nadměrnému zásahu do práv a oprávněných zájmů jednotlivých fotbalových hráčů a rovněž ke ztížení samotného výkonu sportovní činnosti. V podobném duchu judikovala Komora FIFA, která ve svém rozhodnutí posuzovala smluvní ustanovení, na základě kterého měl klub právo jednostranně odstoupit od smlouvy po dobu prvních deseti dnů platnosti smlouvy. „Komora má za to, že takovéto ustanovení vytváří nerovnováhu mezi právy a povinnostmi hráče a klubu. (...) Podle judikatury Výboru pro status hráčů, zkušební doba hráče není přípustná v pracovních smlouvách fotbalových hráčů. (...) Takovéto ustanovení musí být kvalifikováno jako nepřípustné, resp. od začátku neplatné.“[26] Nejenže je tak samotná zkušební doba v profesionálním fotbale nepřípustná, ale rovněž jde o uplatnění nepřípustného subjektivního hlediska při skončení právního vztahu mezi hráčem a jeho klubem.

Dále jde kupříkladu o dobu odpočinku podle zákoníku práce, která se jeví neaplikovatelnou v rámci sportovní činnosti fotbalových hráčů. Ta je kogentně upravena v § 90 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích.“ 

V taxativně vymezených případech je možné dobu odpočinku zkrátit pouze na osm hodin, nicméně následující odpočinek je nutné o dobu zkrácení prodloužit. Ve fotbalovém prostředí je však určitá flexibilita zapojení hráčů vyžadována. Vzhledem k často nabitému programu, kdy hráči mohou být nasazeni do několika soutěží (národní liga, mezinárodní ligy, ad hoc fotbalové turnaje) během několika dní, je délka odpočinku velice variabilní v závislosti na tomto sportovním programu. Proto i v této oblasti není výkon činnosti fotbalového hráče v souladu s ustanoveními zákoníku práce. Navíc je nerušená doba odpočinku hráče komplikována možností tzv. dopingových kontrol, jejichž provedení může být vykonáváno bez ohledu na dobu hráčova odpočinku.[27] Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v České republice umožňuje provedení kontroly – testování – jak při soutěži, tak i mimo ni, tedy hráč může být subjektem kontroly kdykoliv v průběhu dne, konkrétně od 6 do 23 hodin, kdekoliv, tedy i v místě jeho bydliště, při fotbalovém utkání i mimo něj, jak to uvádí čl. 5.12.1 této směrnice: „Pokud je sportovec určen pro dopingovou kontrolu mimo soutěž, dopingový komisař se může dostavit bez ohlášení na místo jeho tréninku, do jeho bydliště nebo na jiné místo, kde se sportovec nachází s minimálním narušením jeho soukromí.“ Tyto kontroly výrazným způsobem narušují nejen samotnou dobu odpočinku, ale rovněž představují i znatelný zásah do všeobecných osobnostních práv.[28] K tomu je nutné uvažovat i ustanovení zákoníku práce týkající se odměn za práci přesčas, noční práce či práce ve dnech pracovního volna s ohledem na fakt, že sportovní činnost je založena na výkonu právě v těchto dnech.

Samostatnou a zcela specifickou oblastí je pak možnost ukončení smlouvy na základě výpovědních důvodů. Odhlédneme-li od specifických, výše uvedených výpovědních důvodů na základě čl. 17 Statusového předpisu, je nutné zmínit, že v oblasti fotbalu se uplatňují i další důvody, jako například sestup mužstva do nižší soutěže než je II. liga, přestup hráče, porušení antidopingových předpisů, na základě judikatury Komory a CAS je to rovněž možnost vypovědět smlouvu v případě, pokud hráč neobdržel odměnu déle než tři měsíce.[29] Sportovní předpisy současně nevymezují další výpovědní důvody, tím spíše ne takové, které stanoví zákoník práce. Při aplikaci zákoníku práce, zejména § 50 a násl., je zachování aplikace těchto výpovědních důvodů nanejvýš sporná, stejně tak jako nároky dle zákoníku práce vyplývající z neplatného rozvázání pracovního poměru a placení případného odstupného. Na základě zákoníku práce by hráč ještě musel absolvovat dvouměsíční výpovědní lhůtu. Stejně jako při posuzování zkušební doby i v tomto případě nelze připustit, aby hráč v případě výpovědi byl následně nucen setrvat v klubu, tedy trénovat nebo dokonce hrát zápasy.

Za další problematické momenty je možné považovat i ustanovení zákoníku práce týkající se zákazu ukládání peněžitých postihů za porušení povinností dle § 346b. Ve fotbale přitom není ukládání pokut žádnou výjimkou, a pokud by došlo k aplikaci tohoto ustanovení, mohly by být tyto pokuty předmětem soudního přezkumu. V neposlední řadě je sporným ustanovením § 307 a násl., které umožňuje přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli prostřednictvím agentury práce. Při striktní aplikaci tohoto ustanovení by musely všechny kluby, které chtějí posílat hráče na hostování, mít povolení fungovat jako agentury práce.[30] Sporné se jeví i použití jedné ze zásad pracovního práva, která je vyjádřena § 110 zákoníku práce a tou je zásada stejné mzdy za stejnou práci, stejně tak jako institut pracovních cest, délky dovolené, ustanovení o výkonu jiné výdělečné činnosti apod.

Proto lze na tomto místě učinit dílčí závěr, že v současné době výkon činnosti profesionálního fotbalového hráče jakožto zaměstnance by znamenal nutnost přehodnocení samotného vztahu hráče a jeho klubu ze strany FAČR a zejména nutnost radikálního zásahu do dikce zákoníku práce ze strany zákonodárce.

Posouzení povahy profesionálních hráčských smluv v judikatuře Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) se ve své rozhodovací činnosti několikráte zabýval podstatou výkonu činnosti profesionálního sportovce a zároveň úvahami nad výkonem této činnosti jakožto OSVČ v porovnání s výkonem činnosti jako zaměstnance. V roce 2004 se NSS nejprve pokusil o materiální vymezení závislé činnosti, kdy vyslovil názor, že „zvyšování zaměstnanosti nástroji působení státu, a to i daňovými, nemůže ve svých důsledcích vést k tomu, aby bylo za žádoucí považováno uzavírání pracovních vztahů i tehdy, jestliže na jejich uzavření není dán oboustranný zájem“.[31] V roce 2006 k tomu dodal: „Pokud se smluvní strany rozhodnou, v souladu s obecnými principy smluvního práva (smluvní svoboda, dobrá víra, nezneužívání ekonomicky silnějšího postavení apod.) do tohoto smluvního vztahu vstoupit a dojde k jeho skutečné realizaci, nejedná se o právní úkon zastřený. Jinak by tomu ovšem bylo, pokud by žalobce přiměl k uzavření tohoto typu smluv o dílo své smluvní partnery za pomocí ekonomického nátlaku, zneužívaje jejich faktické ekonomické závislosti na nich, a přiměl je tak uzavřít takovou smlouvu, kterou ve skutečnosti neměli zájem uzavřít.“[32] Nutno říci, že v případě uzavírání smluv s profesionálními fotbalovými hráči takovýto faktický nátlak ze strany klubu nelze z povahy věci vyloučit.

Dalším významným rozhodnutím byl rozsudek NSS z roku 2011,[33] který se zabýval otázkou zdanitelnosti cestovních náhrad hráče extraligového hokejového klubu. Tento judikát obecně dopadá i na oblast fotbalu, a proto je nutné stručně vymezit jeho základní teze.

Tento spor nastal v okamžiku, kdy hráči byla finančním orgánem dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit penále. Spornou byla především otázka místa výkonu činnosti hráče, kdy finanční orgány označily za toto místo domovský stadion hráčova klubu. Hráč s tímto závěrem nesouhlasil a tvrdil, že vykonává činnost i na jiných místech než na stadionu klubu, a proto se obrátil na krajský soud, který rozhodl, že se v případě hráčovy smlouvy  jednalo o zastřený pracovněprávní úkon.[34] V tomto případě krajský soud, byť odlišným způsobem, dospěl ke stejnému stanovisku ohledně zdanitelnosti cestovních náhrad jako výše zmíněný finanční orgán. Hráč proto podal kasační stížnost k NSS. Tento soud se snažil zejména vymezit samotnou povahu sportovní činnosti, přičemž se pokusil poměřit termín závislé práce se specifickou sportovní činností hráče. Ohledně určování jednotlivých smluvních typů NSS dovodil: „Pokud však povaha činnosti umožňovala v rovině soukromého práva zvolit vícero alternativních smluvních úprav, pak bylo pouze na smluvních stranách, aby tuto volbu za zohlednění výhod a nevýhod toho či onoho smluvního typu, včetně zohlednění efektů daňových, učinily“.

NSS dále uvedl, že povaha sportovní činnosti je natolik specifická, že se vymyká rigidní definici závislé práce definované v zákoníku práce. NSS však dále uvádí, že „výše uvedené neznamená, že by mezi profesionálním sportovcem a klubem, za který hraje, pracovní smlouva uzavřena být nemohla či dokonce nesměla. Nejvyšší správní soud toliko zastává názor, že za současné situace značné neujasněnosti právního postavení profesionálních sportovců (...) stát nemůže vynucovat jen jednu z možných forem jejich smluvní spolupráce s kluby, a to ani prostřednictvím daňové politiky“. Tento názor tedy zcela nevylučuje možnost uzavírat pracovněprávní smlouvy, pokud je to v souladu s vůlí obou stran, nicméně připouští, že v současnosti bude právní poměr mezi hráčem a klubem při výkonu sportovní činnosti z logiky věci upraven občanskoprávní, resp. obchodněprávní smlouvou.

Je tak možné shrnout, že se soud přiklonil k současné praxi a za hlavní hodnotu označil smluvní svobodu kontrahentů. Za situace, kdy zákoník práce neumožňuje podřazení výkonu činnosti profesionálního fotbalového hráče pod jeho jednotlivá ustanovení, je výše zmíněný výklad soudu jedinou možnou cestou. Na druhou stranu, při úvahách de lege ferenda je nutné se opřít právě o toto rozhodnutí NSS, který výkon sportovní činnosti dle zákoníku práce nevyloučil, a tak vymezil možnou alternativu, kterou je možné dále analyzovat.

Profesionální fotbalové hráčské smlouvy v zahraničí

Jak již bylo výše uvedeno, mnoho zemí západní Evropy jako je Německo, Nizozemí, Belgie či Velká Británie pohlížejí na fotbalové hráče jako na zaměstnance. Například v Belgii se objevuje zvláštní zákon, který se vztahuje na oblast hráčských smluv ve sportu, který přímo stanoví, že sportovci v kolektivních sportech jsou zaměstnanci.[35] V Nizozemí má naopak praxe a judikatura soudů za následek uzavírání pracovněprávních smluv. V Irsku vydává tamní hráčská asociace standardizované znění hráčské smlouvy, které rovněž obsahuje nezbytná ustanovení týkající se zaměstnaneckého poměru, kdy tato smlouva v článku 1 stanoví: „Klub i hráč souhlasí, že hráč je zaměstnán na základě této smlouvy na částečný úvazek nebo na plný úvazek“. V řadě dalších zemí obsahují profesionální hráčské smlouvy podobná ustanovení.

Nicméně nejen západoevropské země, ale i ostatní země Evropy ve svých zákonech často umožňují, aby byli fotbaloví hráči – sportovci – považováni za zaměstnance. Tak kupříkladu v Maďarsku lze na oblast hráčských smluv použít tamní zákoník práce s několika málo výjimkami. V Polsku je dokonce možné vstupovat v oba možné smluvní typy. 

Zajímavá situace se objevuje na Slovensku, kdy slovenský zákon č. 311/2001 Zb., zákonník práce, obsahuje ustanovení: „Pracovnoprávne vzťahy (...) profesionálnych športovcov sa spravujú týmto zákonom, ak osobitný predpis neustanovuje inak.”[36] Na první pohled jasná formulace však naplňuje pouze teoretickou rovinu, kdy aplikace rigidního zákoníku práce by znamenala v současnosti faktické ztížení sportovní činnosti fotbalového hráče na Slovensku. „Športovcov ako zamestnancov by podstatne obmedzovalo najmä limitovanie reťazenia pracovných pomerov na dobu určitú, prípadne by sa vyžadovali špecifické dôvody skončenia pracovného pomeru, či obmedzenia možnosti skončenia pracovného pomeru zo strany hráča počas sezóny v záujme dodržania tzv. zmluvnej stability.“[37]  To v praxi znamená, že v drtivé většině jsou hráčské smlouvy na Slovensku uzavírány jako smlouvy občanskoprávní, resp. obchodněprávní, stejně jako v České republice.

---

[1] BLANPAIN, Roger. COLUCCI, Michele. HENDRICKX, Frank. The Future of Sports Law in the European Union: Beyond the EU Reform and the White Paper. Wolters Kluwer. 410 s. 2008.

[2] ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 1 sv. Zákony - komentáře. ISBN 978-80-7201-687-7. s. 307.

[3] KUKLÍK, Jan et al. Sportovní právo. s. 147.

[4] Českomoravský fotbalový svaz (dnes Fotbalová asociace České republiky) v minulosti vydal tzv. vzorovou smlouvu povahy občanskoprávní, zatímco Asociace profesionálních klubů ledního hokeje vydala vzorovou hráčskou smlouvu povahy obchodněprávní. [cit. 17.6.2013]. dostupné z WWW: http://www.apklh.cz/wp-content/uploads/2011/08/Vzor-hracske-smlouvy.pdf.

[5] Jak to požaduje i JUDr. Gábriš v knize Športové právo, s. 213: „Ak by však mal byť športovec považovaný za samostatne zárobkovo činnú osobu, bolo by vhodné uznať športovú činnosť za osobitnú živnosť, príp. zaviesť iné právne riešenie.“.

[6] § 6 živnostenského zákona.

[7] Dle § 6 odst. 2 živnostenského zákona: „Za bezúhonnou se pro účely tohoto zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena.“.

[8] HORZINKOVÁ, E., URBAN, V. Živnostenský zákon a předpisy souvisící s komentářem a příklady. 12. akt. a dopl. vyd. Praha. Linde Praha. 2008. s. 19.

[9] Tamtéž. s. 20.

[10] čl. 2 odst. 2 Statusového předpisu FIFA.

[11] Obsahová náplň této živnosti: „Zabezpečování provozu tělovýchovných zařízení a zařízení sloužících k regeneraci a rekondici (například atletických a zimních stadionů, tělocvičen, plaveckých bazénů, koupališť, fit-center) a jejich pronajímaní k bezprostřednímu použití spotřebiteli k provozování sportovní a tělovýchovné činnosti a k regeneraci a rekondici. Při provozování tělovýchovných zařízení a zařízení pro regeneraci a rekondici kromě výše uvedených činností i činnosti spojené s poradenstvím a metodikou nabízené služby. Organizování a pořádání sportovních soutěží a činnosti sloužící podpoře a propagaci sportu. Činnost agentů a agentur zastupujících výkonné sportovce za účelem zajištění účasti na sportovních soutěžích a podobně. Činnost výkonných sportovců, případně rozhodčích, provozovaná samostatně a za účelem dosažení zisku.

[12] Příloha č. 2 živnostenského zákona.

[13] § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o daních z příjmu.

[14] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2007, č. j. 9 Afs 55/2007-76.

[15] § 2 odst. 2 písm. c) obchodního zákoníku.

[16] § 267 odst. 2 obchodního zákoníku.

[17] Dle § 262 odst. 1: Strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.

[18] KUKLÍK, Jan et al. Sportovní právo. s. 147.

[19] To potvrdil i francouzský kasační soud ve Francii ve věci Tanguay proti Association Chamonix Mont-Blanc ze dne 23. ledna 1997, který posuzoval právní povahu smlouvy o výkonu sportovní činnosti hokejového hráče. Tuto smlouvu, uzavřenou původně v podobě smlouvy o poskytování služeb překvalifikoval na smlouvu pracovněprávní a dovodil v této souvislosti v obdobných případech pracovněprávní vztah, který je základem pro výkon sportovní činnosti.

[20] Podobné rozlišení se objevuje i v odborné literatuře, viz BOGAERT, Stefaan van den: Practical Regulation of the Mobility of Sportsmen in the EU Post Bosman. Haag : Kluwer Law International, 2005. s. 52 – 55.

[21] Doporučení č. 198 Mezinárodní organizace práce z roku 2006.

[22] Situace na Slovensku je obdobná jako v České republice, kdy jsou mají fotbaloví hráči status samostatne zárobkovo činnej osoby.

[23] § 2 odst. 1 zákoníku práce: „Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“.

[24] Pojmenování podle Miroslava Švarce – nový ekonomický subsystém spočívající v obcházení pracovněprávního vztahu, viz KLIKAR, Alena. Švarcsystém v České republice. Epravo.cz. 2011. [cit. 11.6.2013]. dostupné z WWW:

http://www.epravo.cz/top/clanky/svarcsystem-v-ceske-republice-77071.html.

[25] Mezinárodní přestup hráče do jiného klubu (z a do České republiky) je možný pouze ve dvou přestupních obdobích v kalendářním roce. Prvním přestupním obdobím je tzv. zimní období od 15. ledna do 15. února a druhým přestupním obdobím je tzv. letní období od 1. 7. do 30. 9.

[26] Bod 8 rozhodnutí Komory FIFA ze dne z 12. 1. 2006, č. 16695.

[27] Čl. 5 Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v České republice.

[28] Jedná se zejména o oblast poskytování informací o místech pobytu sportovce, kdy jsou sportovci povinni čtvrtletně (nejpozději 14 dní před počátkem kalendářního čtvrtletí) oznamovat Antidopingovému výboru České republiky písemně na formuláři nebo elektronicky místa a časy pobytu a tréninků (minimálně jeden 60-ti minutový interval denně od 6.00 do 23.00) a závodů. Sportovci jsou rovněž povinni tyto informace v případě změn obnovovat tak, aby byly neustále aktuální, kdy hlavní zodpovědnost za poskytování informací o místech pobytu nese každý sportovec sám.

[29]Bod 13 rozhodnutí Komory FIFA ze dne 21. 2. 2006, č. 261091.

[30] Toto povolení vydává Úřad práce České republiky.

[31] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 2 Afs 62/2004.

[32] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 2 Afs 173/2005.

[33] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 2 Afs 16/2011.

[34] Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 10 Af 93/2010: „zastřený pracovněprávní úkon a na základě tohoto zjištění a závěru správně žalovaný neuznal žalobci jízdné z místa bydliště do sídla HC Sparta Praha jako daňový výdaj.“.

[35] Viz Eurofound. Professional sportsmen or sportswoman. [cit. 26.11.12]. Dostupné z WWW:

http://www.eurofound.europa.eu/emire/BELGIUM/PROFESSIONALSPORTSMANORSPORTSWOMAN-BE.htm.

[36] § 3 odst. 2 slovenského zákoníku práce

[37] GÁBRIŠ, Tomáš. Športové právo. s. 213